Fosilní stopy

Stopy v kameni nám mohou něco říci o podmínkách, ve kterých byly tyto stopy vytvořeny, a mohou poskytnout užitečnou představu o povaze vrstev v době, kdy byly tyto stopy vytvářeny. Zajímavé otázky jsou, zda vrstvy byly v době vzniku otisků mokré nebo suché, ve kterém směru stopy obvykle vedly a zda existuje korelace mezi skutečnými zfosilizovanými těly zvířat a stopami, které tato zvířata zanechala.

Země

V pásmu Grand Canyonu a v mnoha jiných oblastech světa existují části statigrafického záznamu, které vědci připisují obdobím sucha. Předpokládá se o nich tedy, že jsou to pouštní nánosy. Pískovec Coconino je jedním takovým nánosem v pásmu Grand Canyonu a sestává z jemně zrnitého křemenného písku a v některých místech je uložen ve vrstvě silné více než 300 m (1000 stop).

Tento písek je zkřížený, což naznačuje přítomnost pohybujícího se větru nebo vody. Tyto zkřížené duny vedou vědce k tomu, aby věřili, že tato vrstva fosilních záznamů je poušť.

Otisky

Ve vrstvě pískovce Coconino jsou také stopy obratlovců a bezobratlých a většina z nich byla podle směru svého uložení vytvořena zřejmě tehdy, když se zvířata pohybovala směrem nahoru ve směru příčných vrstev. Studie těchto otisků ukazují, že tyto stopy byly vyrobeny ve vlhkém písku. Stopy vypadají jako ty, které jsou zvířata schopna vytvořit, když se snaží uniknout stoupající hladině vody.

Pokud by tato zvířata ve skutečnosti unikala záplavě, pak zkřížené duny nejsou pouště, ale spíše podvodní útvary. V sedmdesátých letech byly informace o vrstvě Coconino a dalších oblastech přehodnoceny a mnozí vědci se shodují, že tyto duny jsou spíše vytvořeny vodou než větrem.

Ve spojení s fosiliemi zvířat

Porovnání údajů z fosilních otisků nohou (z přibližně 800 publikovaných zpráv) a skutečné přítomnosti fosilních těl tvorů, kteří mohli tyto stopy ve stejné vrstvě vytvořit, přinesla také některé překvapující výsledky. Očekávali bychom, že vrstvy, ve kterých jsou otisky nohou, budou také obsahovat fosílie zvířat, která mohla otisky vytvořit, ale tak tomu vždy není. (1)

Rozložení ptačích a savčích otisků prstů dobře koreluje s rozložením fosilních těl, ale otisky nohou obojživelníků a plazů korelují s přítomností fosilních těl jen velmi málo. Otisky nohou obojživelníků, pocházející z doby po raném období permu, jsou vzácné a otisky nohou plazů – s výjimkou otisků nohou dinosaurů – jsou nejhojnější v horninách z pozdního období trias a raného období jura. Jedinými otisky nohou plazů z období křídy, které jsou uváděné v literatuře, je asi tucet různých typů otisků nohou dinosaurů. V kontrastu s tím jsou fosilní těla obojživelníků a plazů nejhojnější v období křídy a v třetihorách, kde jsou odpovídající otisky buď vzácné, nebo neexistují vůbec.

To zdánlivě nedává smysl, pokud geologický sloupec představuje vrstvy vytvářené po dobu milionů let, protože bychom očekávali, že skuteční tvorové budou velmi početní ve stejném období (vrstvě), ve kterém se nacházejí jejich otisky nohou. Pokud však vrstvy byly vytvořeny při katastrofě a nepředstavují časový úsek milionů let, pak tím může být nalezeno logické vysvětlení této anomálie.

Savci a ptáci nevytvoří snadno podmořské otisky nohou, protože spíše plavou na vodě; větší savci a ptáci mohli v počátečních fázích potopy hledat vysoko položený terén. Během událostí na počátku potopy by velká množství obojživelníků a plazů utíkala a vytvořila by tedy otisky nohou, které by byly zakonzervovány rychlým překrytím přívaly bahna.

V pozdějších fázích potopy by vyvářelo otisky nohou jen velmi málo živých obojživelníků a plazů, výjimkou by byli jen velcí tvorové jako byli dinosauři. Během období křídy, v níž jediné zachované otisky nohou byly otisky několika dinosaurů, by měla být nalezena mnohá těla obojživelníků a plazů, která byla v té době uložena při katastrofické tvorbě těchto vrstev, a to by vysvětlovalo množství fosilních těl těchto tvorů nacházených v těchto vrstvách.

Obecně vzato, otisky nohou v kameni podporují katastrofický model spíše než konvenční (evoluční) model dlouhých časových období.

ODKAZY:

(1) BRAND, L. Footprints in the Grand Canyon. In Origins. 1978, sv. 5, č. 2, s. 64–82.

AUTOR:

Tento článek je převzatý z knihy Genesis konflikt od prof. Waltera J. Veitha, doktora zoologie, mezinárodně uznávaného vědce, přednášejícího v mnoha zemích Afriky, Evropy, Ameriky a Austrálie. Profesor Veith věří, že evoluce neposkytuje uspokojivé vysvětlení našeho původu. Jeho kniha Genesis konflikt, stejně tak i série videí, která předkládá myšlenky z této knihy, jsou k dispozici v našem eshopu (nebo ZDARMA ke shlédnutí).

Prof. Dr. Veith v této knize prezentuje své studium původu života. Jeho přírodovědecká vášeň ho přivedla k radikálnímu životnímu přehodnocení jeho dřívějšího evolučního pohledu na svět. Upozorňuje na mnohé omyly i neznalost mnoha důležitých objevů. Mýty v dané oblasti systematicky vyvrací a nahrazuje alternativou kreacionistického výkladu přírodních jevů.