Homosexualita – je nebo není osudová?
Vyrostl jsem v adventistické církvi (křesťanská církev – pozn. překladatele). Když mi byly 4 roky, žili jsme na jedné farmě na jihu. Moji rodiče chtěli své děti ochránit před špatným vlivem světa. Život na farmě se jim proto zdál být tou nejlepší cestou. Ale přece i v tomto prostředí číhala nebezpečí.
Někdy jsme my chlapci doprovázeli tatínka na pole. To nás opravdu hodně bavilo. Mohli jsme přihlížet, jak s velkými zemědělskými stroji oral, obdělával půdu, sklízel, stlačoval balíky sena, atd. Pro čtyřletého a pětiletého to bylo opravdové dobrodružství.
Ztracená nevinnost
Jednoho dne pracoval tatínek právě s kombajnem. Opět jsme ho doprovázeli ven na pole. Když se v kombajnu naplnil zásobník na obilí, bylo zrní vysypáno do náklaďáku, který přivezl jeden z mladých pomocníků. Můj bratr jel s tatínkem v kombajnu a já zas s tímto teenagerem v náklaďáku. Když jsme se vrátili z vykládání, zaparkovali jsme ve stínu pod stromem, dokud tatínek nedal znamení, že je zásobník opět plný.
Říká se: „Povalečství je začátek všech neřestí.“ Během jednoho z delších čekání se rozhodl tento teenager využít mou nevinnost a naivitu. Tak jsem byl v útlém věku 4 let veden ke zvrácenému sexuálnímu chování. Zahanben, traumatizován a hluboce šokován jsem se pokoušel dělat, jako by se nic nestalo.
Domnívali bychom se, že každý „normální“ čtyřletý kluk by hned běžel za maminkou a tatínkem, aby mluvil o tom, co se odehrává v jeho duši. Ale toto dítě ne! Cítil jsem se špinavý a provinilý, tuto událost jsem potlačil a byl jsem rozhodnut o tom nikomu nevyprávět. Ačkoliv jsem byl obětí tohoto zvráceného sexuálního chování, věřil jsem tenkrát ve svých čtyřech letech, že jsem na tom nějak nesl vinu já sám. Nechtěl jsem, aby se maminka s tatínkem někdy dozvěděli o tom, „co jsem udělal“.
Téměř normální dětství
V následujících letech proběhlo moje dětství navenek zcela normálně. Ale přece můj svět pocitů nebyl nezkalený. Bylo mi téměř 5 let a měl jsem problém s nočním pomočováním. Moje matka se mě snažila utěšit tím, že mi říkala: „Až ti bude pět, budeš mít všecko za sebou.“ Ale ráno v den mých pátých narozenin jsem se probudil v mokré posteli a v mokrém pyžamu. Mé zděšení si lze snadno představit! Teď mi bylo 5 let a já si v DEN SVÝCH NAROZENIN nadělal do postele! Byl jsem hluboce zklamaný a ohromně jsem se styděl.
V den mých šestých narozenin jsem stále svůj problém nepřekonal, a také ani v sedmi, osmi nebo devíti letech. Nikdo tomu nedokázal porozumět, zvlášť já sám ne. Když mi bylo devět, nechali rodiče vyšetřit moje ledviny. Výsledek: organicky bylo vše v pořádku. Takže jsem byl opět odeslán domů bez řešení nebo stanovené diagnózy.
Moji sourozenci se mezitím nevysmívali ničemu směšnějšímu než mě, a také ve škole se děti brzy dozvěděly, že mám nějaký problém. Čím víc jsem byl zmalomyslněný, tím jsem měl, jak se zdálo, nad sebou méně kontroly, až se mi občas dokonce stala „nehoda“ i ve škole.
Můj otec tomu také nerozuměl. Jeho metoda, jak se vypořádat se situací, spočívala v tom, aby mě tak zahanbil, až bych se úplně vzchopil. Zdálo se mu, že jsem byl prý příliš líný, abych šel na toaletu, jakoby to bylo v mé moci se pro pomočování nebo proti němu sám rozhodovat. Nikdy ho nenapadlo – a mě a druhé také ne -, že by pro můj problém mohla existovat nějaká jiná příčina.
Fantazírování a pocity viny
Považoval jsem se za nenormálního. Tento pocit byl umocněn tím, že jsem měl už velice brzy romantické až sexuální představy, které nebyly normální, ale byly zaměřeny na muže. Byl to přece jen mladý muž, který mě navedl k sexuálnímu chování, a sice ke zvrácenému sexuálnímu chování. A protože jsem nepoznal jinou formu sexuality, stávalo se často, že jsem tu událost z velkého náklaďáku pod stromem v duchu znovu prožíval. Od mých čtyř let hrály v mém myšlení tyto zvrácené sexuální myšlenky stále větší roli. Měl jsem proto velké pocity viny. Zdálo se ale, že své myšlenky nedokážu kontrolovat. Do určité míry jsem měl před muži strach, ale zároveň jsem cítil, že jsem k nim podivně přitahován. Bylo to takové okouzlení, které mi připadalo nenormální. Toužil jsem po jejich uznání a tělesné náklonnosti. Zároveň jsem se ale kvůli této touze cítil vinný. Mé pocity byly naprosto chaotické.
Moje pomočování a mé zvrácené představy mě vedly k přesvědčení, že jsem byl jiný, nenormální. Tak jsem vyrůstal s velice malým sebevědomím, i když si mnozí lidé ničeho nevšimli, protože jsem ve škole podával výborné výkony a byl jsem taky hudebně nadaný.
Přes to všechno jsem pociťoval naše dětství jako zcela normální, alespoň podle našich představ a v mnohých ohledech tomu také tak bylo. Obecně vzato jsme my děti byly opravdu spokojené. Život na venkově byl mnohem zábavnější než život ve městě.
Budu vyprávět svůj příběh, ale z jiného úhlu pohledu. Jde mi o prozkoumání věcí, abych zjistil, co bezpochyby přispělo k tomu, že když jsem dozrál v muže, stal jsem se homosexuálem. Proto ten výčet zážitků, na které nerad vzpomínám.
Věc s Dannym
Když mi bylo 13 let a byl jsem v osmé třídě, patřil jsem mezi chlapce, kteří přicházeli do puberty o něco později než jiní. To mělo v mnohých ohledech výhody. Ve školním sborovém zpěvu jsem zpíval ještě s děvčaty v altu. Protože jsem druhý hlas dokázal velmi dobře zazpívat, byl jsem spolu s dalšími třemi chlapci vybrán pro gospelový kvartet. Zpíval jsem tam první tenor, protože jsem ještě nemutoval. Ostatním třem bylo už 15, chodili do 9. třídy a obsadili další 3 hlasy.
Stali jsme se celkem rychle dobří a zpívali jsme už brzy v kostelích, na probuzeneckých setkáních a na jiných zvláštních víkendových akcích. Protože jsem ale bydlel mimo město, na venkově, bylo pro mé rodiče obtížné mě tam vozit. Tak mě jeden z chlapců pozval, abych víkendy strávil u něj doma. To se zdálo být ideálním řešením. Koneckonců nebyli jsme oba jen v kvartetu, ale byli jsme vždy také velkými přáteli.
Každý pátek odpoledne po škole, dokud se nevrátili Dannyho rodiče z práce, jsme byli s Dannym několik hodin u něj sami doma. Při jedné takové příležitosti mě vzal Danny do ložnice svých rodičů, sáhl do šuplíku a vytáhl knihu o rozmnožování a o pohlavním styku (jistě zcela neškodnou pro dospělé). Byla plná vyobrazení, které moje neposkvrněné oči ještě nikdy neviděly. Sice jsem už viděl sexuálně působící fotografie a umělecká díla, ale ještě nikdy nic tak jednoznačného!
Když jsme si s Dannym prohlédli tuto knihu, byl tak vzrušený obrázky, že se mi otevřel a sdílel se mnou, jak velmi touží po tom, dotýkat se děvčat ze školy. Jednoho dne ho to vzrušilo tak, že k mému překvapení začal zkoušet na mě jeho pocitové fantazie. Nevěděl jsem přesně, co bych měl dělat. Byl velice dotíravý, byl starší než já a byl mým kamarádem. Řekl mi, že si nemám dělat žádné starosti, že to samé dělal už s jedním klukem ze třídy. Chtěl tím říct, že je to normální přijatelné chování.
Byl jsem nějak zranitelný a lehce otřesený, že jsem nevěděl, jak bych se měl bránit, ačkoliv jsem se přitom cítil nepohodlně a špatně. Pro mě to bylo hříšné, ale zdálo se, že se před touto nepříjemnou situací nedokážu bránit. Sice jsem ho nepovzbuzoval, ale nechal jsem ho na mně pasivně a nehybně provádět jeho hru. To, že jsem u toho trpěl, ho jen ještě více povzbudilo.
Tyto opakované chvíle nevítaných přiblížení, experimentů a objevů v oblasti sexuality se nakonec úplně vymkly kontrole. Když jsem byl už jednou obeznámen, propadl jsem do zahanbujícího zvyku – příležitostnému sebeuspokojování, když jsem byl sám doma. Přepadaly mě potom pocity viny, které mě téměř přemohly. Slíbil jsem Bohu, že už to nikdy, nikdy neudělám. Má „smlouva“ s Pánem ale nebyla platná o nic více než „stará smlouva“ dávného Izraele. Nějakou dobu jsem vždy vydržel, ale poté jsem nakonec prožil znovu a znovu morální pád do hříchu. To byl důležitý obrat v mém životě. Dosud byl můj veškerý sexuální život zcela omezen na moje představy. Nyní jsem se stal sexuálně aktivním! Co bylo pro mého přítele jen experimentem a hrou a nezmenšilo to nikdy jeho přitažlivost k druhému pohlaví, to mě zmátlo a upevnilo směr, kterým jsem se začal, aniž bych to věděl, ubírat. Zatímco jeho představy se točily kolem děvčat, já měl obyčejně při svém sebeuspokojování před očima nějakého určitého kluka nebo muže. Navenek jsem se zdál být normálním, šťastným, křesťanským mladým mužem, který svou víru a hodnoty, které chce zvnějšku vystavit na odiv, také opravdu vážně přijímá. Ve skutečnosti jsem byl ale malým pokrytcem. Moje touha po přijetí, uznání a převaze nikdy nezmizela, ale rostla tím více, čím více jsem se stával mužem. Stejně tak jsem měl čím dál větší pocit, že jsem v morální oblasti neschopným člověkem.
Varování všem rodičům, vedoucím letních táborů, učitelům ve škole, atd.: Nehlídané přenocování doma, ve škole, na táboře a na ostatních výletech stejně tak jako společné sprchování chlapců ve školách a na táborech se stany jsou příležitostmi, při kterých se vaše děti učí věcem, které by se nikdy naučit neměly, a při kterých se setkávají s pokušeními, na které ještě nejsou připraveny!
Čas se oženit – nebo ne?
Nyní mi bylo 24 let a měl jsem pocit, že mi život utíká mezi prsty, ačkoliv jsem ve svém studiu teologie velmi mnoho dosáhl. Většina studentů v mém věku už vstoupila do manželství. Já jsem se stále ještě vnitřně potýkal se svojí sexuální orientací a přemýšlel jsem, že manželství by určitě má romantická a sexuální přání mohlo naplnit. Bez pochyb by má touha mohla být utišena. Jako jediný z šesti dětí v naší rodině jsem se ještě neoženil. Ještě k tomu jsem byl starší než moji sourozenci v době jejich svatby. Jistě, byl jsem přece mnohem zralejší a lépe připravený na manželství, než byli oni. Ano! Manželství! To mi v životě chybělo. Po čem jiném by měl jinak člověk toužit? Jak by mohl být „inteligentní“ člověk tak naivní a hloupý? Bylo mi 24, ale nebyl jsem ještě dostatečně rozumný na to, abych rozpoznal, s jakým zvířetem, které ve mně přebývá, mám co do činění. Na manželství jsem ale každopádně připravený nebyl. Stejně jsem neznal žádnou ženu, která by přicházela v úvahu. Nikdo z mých známých nesdílel mé cíle a přání pro život v misii. Všichni chtěli mít žlutý domeček se zahradou s růžemi a s bílým laťkovým plotem, zatímco já si přál dobrodružství a naplnění v misijním poli.
Začátkem následujícího léta jsem dostal dopis od Leanne, od děvčete, se kterým jsem pracoval v Koreji jako studentský misionář. Ona tehdy odletěla domů dříve, aby dokončila vysokou školu, zatímco já s Kathy a s pár dalšími studenty jsme šli ještě na jeden další rok do Thajska. Chtěla toto léto vycestovat a přemýšlela o tom, že by si udělala zajížďku do místa, kam jsem chodil na vysokou školu. Ptala se, zda by se se svým bratrem mohli u mě zastavit na návštěvu. „Samozřejmě“, odpověděl jsem jí. Bylo by pěkné se zase znovu vidět a zavzpomínat na staré časy na vzdáleném východě. Krátce nato jsem obdržel ještě jeden dopis; tentokrát od bývalého vedoucího jazykové školy v Koreji. Byl to velmi milý, dobrosrdečný a přátelský dopis; vůbec první, který jsem kdy od něj dostal. Vyprávěl o všech dalších učitelích, kteří se mezitím mezi sebou provdali a oženili a byli velmi úspěšní v pracovním životě. Ke konci pěl potom chvalozpěv na Leanne a zdůraznil, že by k někomu, jako jsem já, byla perfektní partií. A protože věděl o její plánované návštěvě, povzbuzoval mě, abych přemýšlel dál než jen o opětovném shledání starých přátel!
Člověče! To bylo trochu moc! Celou dobu v Koreji jsem se nikdy na Leanne nedíval těmito brýlemi. S jinými děvčaty jsem se občas šel pobavit, ale s Leanne nikdy. Jistě, byla milé děvče, měla otevřený smích, byla vždy veselá, ráda zpívala a byla u všech církevních a společenských setkání. Jak to, že jsem na ni nikdy dříve nemyslel? Dalším plusem bylo, že jsme měli oba zkušenosti v misii a byli pro ni velmi nadšeni.
Začal jsem se na návštěvu Leanne těšit. Když přijela, díval jsem se na ni ve zcela novém světle. Bylo vidět, že ona na tom byla úplně stejně, to bylo zřejmé. Potom co strávila se mnou a s mou rodinou přibližně jeden týden, seděli jsme jednoho večera, předtím než jsme šli domů, ještě v autě.
„Leanne“, odhodlal jsem se. „Předtím než jsi přijela, dostal jsem dopis od Jerryho, a ,hmm, no něco mi naznačil.“ „Ó, skutečně?“ Dělala překvapenou. „ Mně taky napsal, o pár měsíců dřív, a povzbudil mě, abych tě navštívila!“
„Tak se mi zdá, jako by ještě kromě toho zprostředkovával manželství.“
„Ano“, smála se. „ Myslím si, že to byla tajně domluvená věc.“
„Co myslíš? Myslíš, že by to byl dobrý nápad?“
„Ty myslíš, abychom se vzali?“, usmívala se se zájmem.
„Ano“, odpověděl jsem opatrně.
„Mám to považovat jako žádost o ruku?“ ( Ó,člověče! To muselo přijít.)
„Řekla bys „ano“, kdyby nějaká byla?“ Jak je vidět, zvládl jsem tuto hru také.
„No, budeš mě muset nejdříve požádat, abys to zjistil.“ Zdálo se, že ji to opravdu baví.
Dobrá, chceš si mě vzít?“ Snad jsem to řekl vážně?
„Ano, Jesse, myslím, že chci.“
Byli jsme zasnoubeni! Prostě tak! Rozhodli jsme se potom, že bude lepší, když u nás zůstane ještě týden, abychom se lépe poznali a abychom si upevnili plány na svatbu. Za čtyři týdny opět končily prázdniny. Leanne pracovala jako učitelka na západním pobřeží a musela dát včas výpověď, aby její škola mohla najít náhradu. Já jsem také musel znovu začít se studiem, dohodli jsme se tedy, že se za čtyři týdny vezmeme. A my jsme to udělali! Několik měsíců běželo vše super. Leanne byla velmi dobrou manželkou a hospodyní. Žili jsme opravdu v malém bytě, ale ona pro vše našla pěkné místečko a náš domov pěkně a pohodlně zařídila. Pracoval jsem na poloviční úvazek a studoval na celý; Leanne našla místo učitelky v blízkém okolí.
Hledání malé, zdravé rodiny
Se mnou ale vše v pořádku nebylo. Po líbánkách jsem měl stále menší zájem o tělesný kontakt. Chudák, ona vůbec neměla tušení, co se dělo! Ale došlo to tak daleko, že mě její dotyky a její pozornosti tělesně odpuzovaly. Ještě vím, jak jsem přemýšlel, že kdyby měla dítě, mohlo by ji tak zaměstnat, že by už nebylo tak nutné, abych se jí věnoval. Vyvíjel jsem tedy po delší dobu přesvědčovací práci, až nakonec s návrhem souhlasila. Moje sestra Katie prý byla znovu těhotná, argumentoval jsem, a bylo by přece tak pěkné, kdyby byly naše děti ve stejném věku, že by nevyrostli jenom jako bratranci, ale také jako přátelé.
Leanne se do toho pustila, aniž by měla nějakou předtuchu. Tři týdny před naším prvním výročím svatby se narodila naše malá Stephanie. Jak krásným dítětem byla! To, že jsme spolu měli dítě, mi opravdu pomohlo. Po delší dobu jsem se cítil být Leanne mnohem blíže. Nyní jsem opravdu dosáhl cíle! Bohabojná žena, krásná rodina a slibná budoucnost; vždyť v akademické oblasti jsem dále zářil s velmi dobrým průměrem.
V mém posledním roce studia jsem měl praxi v jednom místním sboru. K praktické teologii patřila také práce v nějaké církvi. To bylo pro mě dost těžké. Nejen, že mi nevyhovovalo stát před lidmi jako dříve, protože jsem se styděl. Za kazatelnou jsem se cítil také jako pokrytec, protože jsem si uvědomoval, jaký boj ve mně zuřil. Nevyhnutelně by musel i v tomto sboru být někdo, jehož přítomnost by ve mně vyvolala špatné touhy. Přesto jsem byl sborem přátelsky přijat a svou činnost jsem tam úspěšně ukončil. Když se stále více blížil závěr studia, byl jsem na seznamu vyznamenaných. Na tento den jsem se dlouho těšil. Jednoho odpoledne mě zavolal vedoucí teologické fakulty do své kanceláře. Byl jsem překvapen, že jsem se tam setkal s dalšími dvěma významnými a ušlechtilými muži.
„Jesse, rád bych tě seznámil s bratrem Jonesem a bratrem Smithem. Jsou tu proto, aby s tebou provedli přijímací pohovor na místo zastupujícího kazatele hlavního sboru v centru města.“ Ty myslíš ten velký?, pomyslel jsem si a polkl. Neřekl jsem ale nic. Nedokázal jsem si představit, že bych stál před takovým velkým shromážděním, jednak kvůli své trémě, a také, protože bych se cítil jako pokrytec. Během celého rozhovoru jsem tu seděl a naslouchal jejich chválám na mé akademické výkony a jejich velká očekávání na někoho, kdo bude tak dobrý jako já. Potom mi bylo jasné, že ukončení s vyznamenáním s sebou nese prostě výhody, šance a zodpovědnosti, které mohou opravdu i vyvolávat strach. Byl jsem přemožen. Poděkoval jsem jim za jejich nabídku a k udivení děkana jsem oznámil, že jsem se chtěl připravovat na přijetí na lékařskou fakultu. Aniž bych si to promyslel, ba co ještě horšího, aniž bych se za to modlil a ztišil se, abych si nechal od Boha ukázat jeho vůli, odmítl jsem povolání duchovního.
Cesta dolů
Byla to opravdu osudná chyba. Protože od této chvíle jsem zažil duchovní pád, který nakonec skončil úplným přistáním na břicho.
Mé manželství se už nacházelo v obtížích. Mimo manželské lože jsem se ke své ženě choval stále pasivněji a bylo pro mě stále obtížnější, abych k ní byl laskavý a jemný, protože to nebylo upřímné. Můj život byl lží a já jsem to věděl. Ona byla naopak stále malomyslnější, mnoho plakala a ptala se mě, jestli ji opravdu miluji. Abych jí neublížil, stále jsem ji obelhával. A to jsem měl být zvěstovatel evangelia?!
Moje vina mě tlačila dolů. Denně jsem se modlil: „Pane, prosím, pomoz mi, abych svou ženu miloval. Není to vůči ní čestné. Nevím, jak se mám k celé situaci postavit.“ Brzy nato jsem se modlil: „Pane, pomoz mi, prosím, abych svou ženu chtěl milovat.“ Přál jsem si, abych se nikdy nebyl oženil, lámal jsem si hlavu nad tím, jak jsem mohl Leanne a malé Stephanii přivodit takové utrpení. Jak jsem se mohl tehdy dostat do takového bodu a nyní stát na okraji této propasti? „Pane“, modlil jsem se. „Prosím, stvoř ve mně čisté srdce a dej mi nového stálého ducha!“
Po dlouhé měsíce jsem Boha neustále snažně prosil, nenašel jsem ale žádné osvobození od nářku své duše. Nakonec jsem to vzdal. Jaký to má smysl, abych se dále modlil? Zdálo se mi, že mě Bůh neslyší. Vyvodil jsem z toho, že jsem byl příliš špatný. Nebyla pro mě žádná naděje. Možná jsem už déle zarmucoval a vyháněl Božího Ducha. Zahořklost proti Bohu se vplížila do mého srdce. On toto přemáhající pokušení ode mě neodňal. Co by se jen se mnou událo, byla by v každém případě jeho vina. Výhybky byly postaveny. Byl jsem homosexuálem před svým Coming-out, (výstupem), který čekal na to, až se naskytne vhodná příležitost.
Konečně volný?
Moje žena musela na krátkou dobu letět na západ za svojí nemocnou matkou a vzala s sebou naši malou Stephanii. Poprvé od naší svatby jsem byl sám doma. Pronikl mnou pocit svobody. Bylo to vzrušující, ale také nahánějící strach. Neměl jsem sice v plánu něco provést, ale bylo mi jasné, že jsem se cítil svázaný, ano, nějak spoutaný. Měl jsem pocity viny, protože jsem si užíval samoty, rychle jsem je ale potlačil. Nyní, když jsem právě vyplnil všechny požadavky ke schválení na studium medicíny, byl přede mnou přijímací pohovor na lékařskou fakultu. Když jsem byl jednoho večera v univerzitní knihovně, tak jsem ještě krátce před odchodem ven prolistovával časopis se zprávami. Vzal jsem si do ruky časopis Time a vyděsil jsem se při pohledu na titulní příběh. Pojednával o „životě gayů“, tedy o „šťastném“ nebo homosexuálním životě ve Spojených státech amerických. Homosexuální scéna, která byla zobrazena na titulní straně, upoutala moji pozornost. Spíše mě přitáhla, než aby mě odradila, což mě znejistilo. Držel jsem časopis tak opatrně, aby nikdo nemohl zahlédnout, co jsem četl. Nalistoval jsem článek a s velkým zájmem jsem četl zprávy o rostoucím a stále otevřenějším „veselém-radostném“ hnutí. Ačkoliv jsem samozřejmě věděl, že na světě existují lidé se stejnými homosexuálními sklony, jako jsem měl já, dosud jsem se s nikým takovým nepotkal – vyjma onoho výjimečného v Kaserne v Koreji. Doposud jsem se cítil opravdu pořád sám se svým tmavým tajemstvím a se stálým pocitem, že mi nikdo nemůže opravdu rozumět.
Tento článek s obrázky homosexuálních mužů v různých setkávacích akcích a aktivitách připoutaly enormním způsobem mou pozornost. Byl jsem překvapen, jak silně byla tato struna přivedena k oscilování. V článku byly dokonce jmenovány některé nejznámější bary homosexuálů v různých městech. Jedním z nich byl lokál „Mother’s“ v Peachtree Avenue v Atlantě. No je toto možné? Leží opravdu tak blízko od mých domovních dveří?, ptal jsem se. Potom bych se mohl podívat, jak to v takovém baru chodí? Ne! To si nemůžu dovolit, vyhledat takové místo! Nebo přece jen ano? Možná, když se o tom nikdo nedozví a já můžu jít jistě, s tím, že to nikdo nikdy nezjistí. Potom bych se možná jednoho dne do takového lokálu odvážil a jednou bych si ho prohlédl. Adrenalin mi protékal žilami: Byl jsem na cestě do nového dobrodružství. Když se dívám zpět, jsem překvapen, jak hluboko jsem se v těch čtyřech týdnech, kdy moje žena nebyla doma, zapletl do tohoto nového životního stylu. Děsil jsem se jejího návratu, protože jsem věděl, že jí o tom budu muset vyprávět. Věděl jsem, že naše manželství bude muset náhle skončit a že je to jen mojí vinou. Jak bych se mohl před ni postavit? Byla opět těhotná. Co v ní způsobí tyto novinky, a jak to bude působit na naše nenarozené dítě? Jak se budu moci podívat mému milovanému malému děvčátku do očí? Byl jsem trápen pocity viny, a to oprávněně. Cítil jsem se jako vyvrhel společnosti, byl jsem ale absolutně neschopen změnit opět směr.
Moje žena z našich telefonátů poznala, že něco nesedí. Nedokázal jsem svou depresi a pochybnosti schovat, ale neodvažoval jsem se jí do telefonu říci, co se stalo. Asi týden před jejím návratem jsem potkal v klubu Sonnyho. Byl o pár let starší než já a žil přechodně v Atlantě. Stali jsme se okamžitě přáteli, a já jsem poprvé objevil pocity, které jsem celou dobu měl mít ke své ženě. Ale já jsem je cítil k Sonnymu, k muži. Kde bych si měl užívat a držet se se svou ženu za ruku nebo za paži, místo toho jsem objevil uspokojení přes tělesnou náklonnost Sonnyho. Můj celý život se obrátil vzhůru nohama. V takovém prostředí jsem se cítil normálně, dobře a dobře zapadající. Zmatek mého života se rozluštil, jen aby byl vystřídán hryzáním svědomí a pocity viny nad tím, co jsem udělal své rodině.
„Osud“ nabírá svůj běh
Když jsem vyzvedával Leanne na letišti, hned pocítila, že se v ráji objevila zloba. Její druh se stal jiným mužem, cizincem. Snažil jsem se být stejnou osobou, ale nebyl jsem. Nemohl jsem už déle žít ve lži. Tak dlouho to ve mně vřelo, až to prasklo. Nebyla cesta zpět.
Pár dní jsem ji nezasvětil do pravdy. Ale nemohl jsem to věčně odkládat. Nakonec jsem se zhroutil z otázek o příčině mé hluboké deprese a všechno jsem jí povyprávěl. Brečeli jsme spolu. Zlomilo jí to srdce, a protože jsem byl příčinou její bolesti, tak mě také. Leanne měla ale přes to všechno bojovnou povahu. Opravdu mě milovala a nebyla připravena se jednoduše vzdát. Nyní, když znala příčinu našich manželských problémů, pevně věřila, že můžeme najít uzdravení prostřednictvím manželské terapie. Po několik měsíců jsme docházeli, jak jednotlivě tak i společně, na poradenství. Přicházeli mě navštěvovat kazatelé a navštěvoval jsem je i já. Ale zdálo se, že není nikdo, kdo by mi dokázal pomoci. Profesionální psychologové a psychiatři řekli nakonec Leanne, že se musí naučit s mou orientací žít. Prý se nemůžu změnit.
Dva velmi významní kazatelé, kteří byli známí svými kázáními o vítězství v Ježíši, jí poradili, aby se se mnou nechala rozvést. Pro takového jako jsem já, prý neexistuje žádná naděje na změnu. Žádný z nich se se mnou však ani nikdy nesetkal, ani se mnou nevedl poradenský rozhovor. Ale udělili jí tuto radu, aby svůj život dále žila sama.
Když se o naší rodinné tragédii dozvěděli moji rodiče, objevili se, aby mě přivedli k rozumu. Až do této doby jsem byl pýchou svého otce, protože jsem ztělesňoval všechny jeho vlastní vysněné sny. Nyní přede mnou plakal na kolenou. „Jesse, nerozumím tomu. Co jsem udělal, že ses stal takovým? V naší rodině něco takového ještě nikdy nebylo. Co jsem udělal špatně?“, ptal se hněvivě. O této době mého života jsem neměl vůbec tušení. Nedokázal jsem své otázky zodpovědět, natož pak ty od mého otce. Jen jsem věděl: Jsem to, co jsem, a dlouho jsem ve svém životě proti tomu bojoval, až jsem to nakonec nemohl vydržet. Bylo příliš pozdě. Ani Bůh mi nemohl pomoci. Čeho měli tady moji rodiče nebo čeho mohl někdo jiný ještě dosáhnout? Mých rodičů mi bylo neuvěřitelně líto. Opět jsem se stal příčinou jejich slz a starostí.
Leanne zařídila rozvod. Styděl jsem se tak moc, že jsem se ani neukázal u soudního přelíčení. Ano, v podstatě jsem se ze všeho stáhl. Náš malý syn Donni se narodil v ten den, kdy náš rozvod vešel v platnost. O deset dní později se Leanne odstěhovala zpět na západní pobřeží. Když jsem držel naposledy tento malý uzlíček na svých pažích a moje malá Stephanie mě políbila na rozloučenou, roztrhlo mi to srdce na dva kusy. Tak moc mě to mrzelo kvůli Leanne a dětem. Já sám jsem se cítil tak bezradný, tak zatracený, tak Bohem opuštěný. Ale co jsem měl dělat? Sám jsem se nedokázal změnit, stejně tak málo „jako mouřenín svou kůži nebo Leopard své skvrny“. Krátce potom, co se moje rodina odstěhovala na západní pobřeží, přestěhoval jsem se na východní pobřeží. Ze studu a starostí, zahořklosti a zášti jsem se ke všemu otočil zády: ke své rodině, přátelům, snům, systémům hodnot a nejhůře také ke svému Bohu. Ten Jesse, kterého každý znal, byl mrtvý. Jesse začal nyní nový život v otevřeném hříchu a po mnoho, mnoho let za to obviňoval Boha.
Můj život na scéně
Ačkoli jsem měl také hodně malých afér, propadl jsem do velmi běžné praxe „One-night-stands“ (povyražení na jednu noc), tedy tehdejšímu setkání s jedním partnerem, kterého člověk teprve poznal a ke kterému nechtěl vybudovat vůbec žádný vztah. Byla období, kdy jsem se cítil celkem levně, ačkoli jsem byl, co se týkalo partnerů, velmi vybíravý. Jedné noci jsem si všiml, jak jeden mladý muž, který byl jen o něco starší než já, vstoupil do „mého“ nočního klubu. Působil nápadně nemístně (stejně i jako já podle některých pozorovatelů). Představil jsem se mu a rozvinul se rozhovor. Jak jsem zjistil, byl to adventistický kazatel a pracoval nedaleko na jedné vysoké škole. Ačkoli jsme oba vcházeli a vycházeli z barů homosexuálů, všimli si pozorní pozorovatelé, díky našemu náboženskému pozadí, že do takového místa nepatříme.
Mladý muž se jmenoval Don a za nějaký čas jsme se stali dobrými přáteli, ano, naše přátelství bylo stále romantičtější. Vodil mě do náboženských organizací pro homosexuály, ve kterých spolupůsobil, a zúčastnili jsme se tam nějakých přednášek. Připojit k nim jsem se ale nemohl. Protože v mých očích se homosexualita a víra snáší stejně tak málo jako olej a voda. Věděl jsem, co o „nás“ říkala Bible. Proto jsem se k víře otočil zády a odmítl jsem volání do kazatelského úřadu. Přišlo by mi to jinak jako pokrytectví. Jak jsem pochopil, úsilí o vzájemnou lásku by bylo marné, kdybych se pokusil vést duchovní život a zároveň se držel mého homosexuálního života.
Kromě toho jsem zažíval, jak je Don neustále ve sporu, ve kterém „zákon jeho mysli“ byl v rozporu se „zákonem v jeho údech“, když bych to formuloval tak, jako apoštol Pavel v epištole k Římanům, 7. kapitole. Don se pokoušel vzít si zároveň to nejlepší z obou světů, z království tohoto světa a z nebeského království. Bible ale říká, že nemůžeme sloužit dvěma pánům, protože jednoho budeme nenávidět a druhého milovat. Neměl jsem žádnou chuť na tyto další konflikty v mém životě. Byl už prodchnut hříchem a musel jsem nést tíhu viny. Ale byl jsem alespoň osvobozen od tíhy pokrytectví. Na rozdíl od Dona, který se nacházel v nepříjemném stavu, aby mohl vydržet toto balancování, jsem měl já celkem se sebou pokoj.
Vedl jsem dále život nezávazných malých románků. Tak jsem mohl přicházet a jít, kdy a s kým jsem chtěl, aniž bych za to od někoho sklidil kritiku. Potom jsem ale potkal Angela, a toto období bylo pryč. Začal jsem s ním žít monogamní dlouhodobý vztah. S ním jsem také podstoupil pokus, se ještě jednou usadit, a znovu přivést do svého života trochu stability a rozumu. Jeho rodina mi otevřela srdce a dveře, stejně jako dříve Sonnyho rodina. Podnikali jsme spolu dovolené, slavili jsme společně a dělali jsme všechno to, co by dělala také každá jiná rodina. Jeho rodina mě vzala s sebou jako fotografa na svatbu Angelova bratra. Při jiné příležitosti jsme letěli s jeho roztomilou babičkou do Vera Cruz v Mexiku, kde vyrostla. Velmi jsem na této rodině visel. Když se o pět let později náš vztah rozpadl, postrádal jsem nejvíce jeho rodinu. Vždycky jsme se měli rádi. V době, kdy jsem žil s Angelem, jsem se konečně poprvé modlil: „Bože, pokud mě vytáhneš z tohoto vztahu, z této šlamastiky, slibuju ti, že se stanu slušným mužem, a nepustím se už nikdy po zbytek svého života do homosexuální zkušenosti.“ Ale jakmile jsem byl volný, pokračoval jsem ve své cestě. Jako Izraelité ve Starém zákoně zapomněli na svoji smlouvu s Bohem, tak jsem i já jsem na svůj slib rychle zapomněl.
Po všechny ty roky, co jsem vedl homosexuální život, nacházeli moji rodiče v pravidelných odstupech příležitosti, aby mě navštívili. K údivu mých přátel a milenců byli moji křesťanští rodiče ochotní, aby neřekli ne: opravdu žádostiví toho, aby mě navštívili v mé domácnosti a dokonce se mnou zůstali delší dobu pod jednou střechou.
Za ta léta se můj postoj k mému otci značně změnil. Že on a moje matka mě homosexuála a mé přátelské kruhy budou bezpodmínečně milovat, bych od „křesťanů“ neočekával. Bylo přece všeobecně známo, že homosexualita v jejich modlitebně platí jako ohavný hřích.
Maminka mi vypravovala, že v očích mých přátel mohla vidět hlubokou touhu po přijetí a uznání. Její mateřský instinkt ji podněcoval k tomu, aby k nim přistupovala srdečně. Ona a tatínek se cítili být k nim přitahováni v lásce a účasti. Jejich zájem byl upřímný a jako takový byl také uznáván. Proto byli moji rodiče na oplátku mými homosexuálními přáteli vždy akceptováni, váženi, obdivováni a milováni. Mohl jsem vidět, že moji rodiče, stejně jako Ježíš, hřích sice nenáviděli, ale nás, hříšníky, přesto upřímně milovali. To zanechalo na mně silný vliv.
Jak větévku ohýbají
Jedno staré přísloví zní: „Jak větévku ohýbají, tak strom vyroste.“ Nejsem si jist, kdo to řekl. Přesto jsem dospěl k přesvědčení, že to souhlasí. Dosud moje roky v homosexuálním životě nebyly formovány jen sebevyvyšováním, seberealizací a sebeutvrzováním, nýbrž dokonce sebeospravedlňováním a námitkami proti Bohu. Mohlo to být ale tak, že jsem byl ohýbán už jako větévka? Byl jsem snad produktem mých okolností a mého prostředí? A když ano, nic to ale také nezměnilo. Tak jako tak jsem zůstal homosexuálem. Můj vlastní život se podobal sestupné spirále do sebezničení. Byl jsem vychováván jako křesťan a bylo mi jasně vysvětlováno, jaké následky má kouření a pití, stejně jako zneužití drog, všeobecná nevázanost a nedovolené sexuální aktivity. Moje vlastní budoucnost se mi najednou zdála opravdu ponurá.
„Ale co mohu na své ztracenosti změnit?“, trápil jsem se. „Já za to nemůžu. Jsem takový, jaký jsem. Narodil jsem se tak. Všechno je Boží vina“, pokoušel jsem se utěšit sám sebe.
Ale brzy mi bylo už jasné: Toto připisování viny byl jen můj slabý pokus, jak se zbavit zodpovědnosti. Začal jsem se tedy opravdu analyzovat, kriticky posuzovat své zkušenosti z dětství, abych pochopil svou homosexualitu; na začátku ještě opatrně, protože to velmi bolelo. „Mohla by to být opravdu moje vlastní vina?“, ptal jsem se. „Mohlo by to být opravdu tak, že jsem se stal homosexuálem následkem svých vlastních rozhodnutí?“ „Ne, to není možné!“argumentoval jsem. „Já jsem si to nezvolil. Rozhodoval jsem se vždycky pro správné, až jsem nakonec své nitro už nemohl dále zapírat. Chtěl jsem být vždy dobrý, přijímaný a ceněný a mít úspěch. Z tohoto důvodu jsem se rozhodoval podle nejlepšího vědomí a svědomí, abych byl člověkem, který je přijímán, ceněn a obdivován.“
„Důkazy jsou jasné“, pokračoval jsem. „Vyhledal jsem si křesťanské školy, střední školu a také univerzitu! Jako mladý člověk jsem se rozhodl stát se misionářem! Rozhodl jsem se také pro studium teologie a chtěl jsem ho ukončit s vyznamenáním! Vyhledal jsem si křesťanskou ženu. Rozhodli jsme se, že chceme mít křesťanské děti a založit křesťanský domov. Jak se mohl někdo, který se po celou dobu rozhodoval jen správně, který si zvolil cestu ke štěstí a držel se Božích směrnic pro vyvolené děti, tak rychle a tak daleko vzdálit od Boha?“, ptal jsem se sám sebe. Když bych byl upřímný, musel bych rozpoznat, že jsem byl před 15 lety přemožen pokušením, podlehl jsem zlým sklonům, se kterými jsem musel celý život bojovat. Sice jsem se neúnavně modlil k Bohu: „Stvoř mi Bože čisté srdce a obnov ve mně tvého dobrého ducha!“ Úpěnlivě jsem k němu volal, aby mě ochránil před pádem do hříšného života, ze kterého, podle mého uvažování, nebyl žádný návrat. Ale nemohl jsem nikdy zjistit, že Bůh mé modlitby vyslyšel. Nakonec jsem se modlit přestal, vzdal jsem se, spadl do hříchu, ztratil jsem svou rodinu, opustil jsem svůj sbor a v následujících letech jsem zahořkle přičítal Bohu vinu za svůj pád. Nespěchal k mé záchraně. Ještě jsem o tom nikdy dříve nepřemýšlel, že jsem se do tohoto hříšného života potopil, až tehdy, potom co jsem přestal prosit o záchranu. Vzdal jsem se, protože jsem nebyl osvobozen od pokušení. Mohlo se snad stát, že to nakonec nebyla vůbec Boží vina? Bylo možné, že jsem byl opravdu vinen já, protože jsem nepokračoval v modlitbách a neustál jsem to?
Po nějaký čas jsem pokračoval ve zpytování svědomí a v analýze sebe sama. Odkrýval jsem jednu vrstvu mého života za druhou, abych se pečlivě prověřil. Bolestivý proces. Přitom jsem si kladl nevyhnutelnou otázku, jestli moje první sexuální zkušenost v dětství (která byla přece homosexuální povahy) mohla mít nějaký vliv na směr, který můj život nabral. Když jsem byl poprvé seznámen se sexuálním chováním, byly mi tehdy čtyři roky. Opravdu to mělo rozhodující význam pro můj dětský vývoj a pro moje dospívání. Protože mi chyběla jakákoliv možnost srovnání, vzpomínka na tuto událost se všemi detaily se mi hluboce vryla do mé paměti. Cítil jsem se příliš špinavý a vinný, než abych si o tom dokázal promluvit s mými rodiči nebo s někým jiným. Proto jsem musel vše zpracovat zcela sám. Odvažuji se domnívat, že čtyřleté dítě je tím duchovně a emocionálně přetíženo. Vedlo mě to k přesvědčení, že jsem nejspíše nenormálním podivínem.
Nemohu si vzpomenout, že bych měl před tímto prvním sexuálním zážitkem problémy s nočním pomočováním. Moji rodiče mi to potvrdili, že všechny jejich děti byly už ve třech letech čisté a já jsem nebyl výjimkou. Proto byli tímto náhlým návratem pomočování ve čtyřech letech zcela zmateni. Když jsem moji minulost stále hlouběji prověřoval, začalo mi to pomalu docházet. Nechal jsem si toto hluboké, tmavé tajemství sám pro sebe a sexuální trauma z dětství jsem potlačil. Tím vzniklo emocionální narušení, které se projevilo tělesně nedostatečnou kontrolou močového měchýře. Samozřejmě, že jako dítě jsem neviděl žádnou souvislost mezi těmito věcmi, ba ani jako teenager nebo mladý dospívající. „Jak se větévka ohýbá, tak strom roste…“
Co rozhoduje, nejsou geny
V tomto okamžiku mě začaly napadat mnohé argumenty, které zavedly mé bratry a sestry do sboru homosexuálů, aby vysvětlili, že sexuální orientaci prý není možné změnit. Moje vlastní sebeanalýza mě tedy přesvědčila, že moji „náklonnost“ určily okolnosti. Více jak třetina všech homosexuálů věří, že se tak narodili – to je ostatně o 400% více než před padesáti lety. Následně věří, že homosexuálové nejsou schopni se změnit nebo se nechat změnit. Respektuji jejich přesvědčení, protože jsem po dlouhá léta věřil tomu samému. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že to odpovídá skutečnosti, dokud tomu člověk věří. Protože vnímání je v hlavě toho, kdo vnímá realitu. Přesto existuje mnoho vědeckých důkazů, které podkopávají teorii, že orientace na stejné pohlaví je naučeným chováním.
Jako homosexuál jsem tyto „úsměvné“ vědecké domněnky považoval za nesmysly, protože zjevně pocházely od heterosexuálních vědců, kteří mají předsudky a jsou zaměřeni homofobně. Nemohli určitě rozumět mému myšlení a pocitům – tak jsem tehdy přemýšlel. Ale zda se někdo jako homosexuál narodí, nebo se rozhodl pro to svobodně nebo tak byl formován svým prostředím, není vůbec skutečným problémem. Otázkou je spíše: Jak můžeme homosexuálovi ozřejmit jeho opravdovou potřebu, jestli vůbec nějaká existuje? Jak může být tato potřeba utišena? Přitom nehraje žádnou roli, jak a proč se stal takovým, jaký je. Akceptujeme homosexualitu v nás samých nebo v druhých jednoduše jako alternativní životní styl? Nebo vidíme potřebu nové orientace a také cesty, abychom dosáhli tohoto cíle? Je téma homosexuality otázkou uzdravení, nebo vůbec žádným tématem? Má tato otázka následky, které sahají až do věčnosti? Zjevil se Ježíš, aby homosexuály zachránil z jejich homosexuality nebo v jejich homosexualitě? (Mt 1,21)
Světlo na konci tunelu
Potom co jsem pokračoval ve své sebeanalýze, rostla ve mně trýznivá touha po duchovní složce v mém životě. Tato touha ve mně znovu probudila potřebu dojít některým otázkám na kloub. Na začátku to byla jen malá touha, ale najednou byla stále silnější. Někde jsem našel jednu starou Bibli a pokusil jsem se v ní číst. Ale připadala mi příliš nudná. Nemohl jsem najít žádnou chuť na duchovní stravu a už vůbec ne na vysoce koncentrovanou biblickou výživu. Brzy jsem vyhrabal nějaké dárky mých rodičů a začal jsem je prolistovávat. Vzpomínám si, jak jsem se jednoho dne rozhodl, že se do jedné jejich knihy podívám blíže. Nejdřív jsem si však umixoval pěkný, velký, ledový koktej. Potom jsem se s koktejlem v ruce posadil, druhou rukou jsem si zapálil cigaretu a začal jsem číst knížečku s titulem: “Cesta k vnitřnímu pokoji” (AUDIO). Najednou mi bylo jasné, jak groteskně to všechno muselo na Boha působit. Přitom jsem tak mimochodem řekl:
Četl jsem tedy dále. Kniha byla úžasná. Na první straně jsem četl:
Člověče! Jaký pohled na život měla tato autorka! Přesně to jsem potřeboval: poselství o naději a útěše, protože jsem skutečně vedl život zmalomyslněného. Stále jsem ještě kouřil a srkal svůj koktejl, když jsem se ocitl u kapitoly 5. Zde jsem četl:
„…kterou zakazuje. Jedině on ví, co je nejlepší.“, opakoval jsem si tiše. Jestlipak můj homosexuální, zjevně bezvýchodný, životní styl patřil také k této zakázané cestě?
Naklonil jsem se a zamáčkl jsem svou cigaretu. Bylo mi jasné, že pro mé „slabosti“ není žádné omluvy. Páni! Myslím, že jsem Pána Boha dosud chápal naprosto špatně! Celé roky jsem ho činil zodpovědným za svou bolest, za bídu a utrpení. Přitom jsem si to vlastně svým vytrvalým odporem způsobil sám. Nechtěl jsem se spolehnout na jeho plán, ačkoli právě tento plán měl za cíl můj pokoj a mé štěstí. Najednou to dávalo všechno smysl. „Otec“ určitě ví nejlépe, co je pro děti, které sám stvořil, nejlepší. V tomto bodě mi to docvaklo. Dokázal jsem zahlédnout na konci tunelu nepatrný světelný bod. Musel jsem dále pátrat a přijít všem mým otázkám na kloub. Ačkoli mi čtení Bible připadalo těžké, zůstal jsem dlouho vzhůru, někdy až do 2:00 do rána a četl jsem tuto knihu, a ještě další, které vyprávěly o historii velkého sporu mezi Ježíšem a satanem, který začal v nebi a nakonec by měl skončit tady na Zemi. Netrvalo to vůbec dlouho, až jsem Bibli začal číst s potěšením, někdy po celé hodiny.
Zážitky ze sboru
Jednoho dne jsem se rozhodl, že navštívím jeden adventistický sbor v blízkosti Los Angeles. Jeden z mých firemních zákazníků mě pozval, a já jsem očekával alespoň trochu zajímavou změnu. Ukázalo se, k mé nelibosti, že zrovna dnes kázání pojednávalo o zničení Sodomy a Gomory! Cítil jsem se stále více nepříjemně, především proto, že jsem znal šest dalších homosexuálů, kteří se mnou seděli na této bohoslužbě. Pět z nich, ke kterým patřil také můj zákazník, byli aktivními členy tohoto křesťanského sboru. Ptal jsem se tedy sám sebe, jakým směrem se kázání tohoto kazatele bude asi ubírat. Ani jednou se však nezmínil o homosexualitě, ani při převyprávění události, ani při klíčových výpovědích svého kázání. Ani jednou nebyla homosexualita označena jako jeden z hříchů Sodomy, ani nebyla jako hřích zmíněna. Naopak, došel k závěru, že hříchem Sodomy a Gomory byla nepohostinnost! Jak prosím?! Byl jsem úplně beze slov. Nepohostinnost?! Jsem homosexuál a můžu o homosexualitě vyprávět něco zcela odlišného! Když se bohoslužba blížila ke konci, pomyslel jsem si: V tomto sboru bych se se svou homosexualitou mohl cítit dobře, k pravdě bych se tu ale nepřiblížil. Přitom bych si pravdu tak přál poznat, celou pravdu, a nic jiného než pravdu. Až doposud jsem žil přibližně 15 let na scéně.
Jednoho dne zjistil jeden z mých obchodních kolegů v jednom rozhovoru se mnou, že jsem byl kdysi taky členem jednoho adventního sboru jako on. Poté mě pozval, abych ho občas doprovázel na bohoslužby. O pár týdnů později jsem to také potom učinil, ale pouze z pouhé zvědavosti. Jako obchodník jsem měl ve skříni několik pěkných obleků a věděl jsem, že nejlepší z nich by byl právě dostatečně vhodný pro sbor. Rozhodl jsem se ale, že žádný z nich si neobléknu. Namísto toho jsem si záměrně vyhledal pár věcí, které se pro bohoslužbu opravdu nehodily; oblečení, které vypovídalo: „Já sem nepatřím. Lidi, nejsem žádným z vás.“ Oblékl jsem se vlastně tak, jako kdybych šel do homosexuálního baru na „happy hour“. Možná jsem chtěl nevědomě vzbudit pozornost; možná to bylo skryté volání o pomoc a já jsem toužil po někom, kdo by rozpoznal, že jsem byl ze světa a potřeboval jsem pomoc.
Když jsem vstoupil do kaple s přibližně 5000 návštěvníky, pomyslel jsem si: Moje dobroto! Tady jsou samí hosté! Potom co jsem se rozhlédl po shromáždění, ke svému údivu jsem zjistil, že jsem v tom množství nepůsobil v žádném případě jako host. Tento sbor byl extrémně tolerantní. Nic na vzhledu těchto lidí mi neukazovalo na to, že by měli patřit do Božího království, ani ne do tohoto světa; vnější vzhled těchto lidí, kteří sami sebe nazývali křesťany, mě odradil, ačkoli by mi tento vzhled u sekulárních lidí vůbec nevadil.
Během celé bohoslužby jsem byl v šoku. Skupina se svými zpěváky hrála na jevišti rokenrolovou hudbu. Po patnáct let jsem sám vyzýval ke světským tancům. Hudba, kterou jsem tu slyšel, mé srdce nezasáhla, ale vedla mě k tomu, že má taneční noha sebou cukala. Směřovala mé myšlenky ne k nebi, nýbrž probouzela asociace s nočními a tanečními kluby, které jsem v posledních letech často navštěvoval. Sbor by měl, podle mého názoru, být místem úkrytu před krizí a hlukem světa, místo toho aby posiloval to, před čím by člověk vlastně měl utéct.
Pozoroval jsem, jak nálada tohoto shromáždění byla řízena osvětlením a hudbou. Mnozí reagovali s hanebnou nevázaností. Scéna připomínala dění na rokových koncertech a v divadlech, které jsem v posledních patnácti letech pravidelně navštěvoval. Emocionální manipulace v této bohoslužbě mi nesmírně vadila.
O něco později byla na jevišti uvedena hra. To není žádná bohoslužba, pomyslel jsem si. To je divadlo! Vzpomínám si, že mi během bohoslužby vytryskly slzy, když jsem tiše mumlal: “Bože, co to udělali s tvým společenstvím?“ „Co jsi udělal v posledních patnácti letech ty, abys tomu zabránil?“, odpověděl mi On pohotově v mých myšlenkách. Namísto toho, abych sbor odsoudil, pocítil jsem stud a hryzání svědomí. Ano, byl jsem vzdělán jako kazatel evangelia. Udělal jsem ale v posledních 15 letech něco pro Boží čest? Ne, vůbec nic! Vzpomínám si ještě, jak poražený jsem byl, když jsem odjížděl z parkoviště. Bylo to nakonec, jako bych opouštěl restauraci, potom co jsem snědl jen salát (bez zálivky). Necítil jsem se ani sytý, ani spokojený, ani vyživený.
V jiném sboru, který jsem navštívil, hovořil jeden řečník, který byl pozván jako host, a který byl velmi prominentním teologem jednoho známého vzdělávacího zařízení. Jeho přednáškou jsem byl velmi osloven, dokud přibližně uprostřed jeho řeči neřekl následující výpověď, která mnou otřásla. „Budeme tak dlouho hřešit, dokud nepřijde Ježíš, aby nás vzal domů…“ Jak prosím?, pomyslel jsem si. Porozuměl jsem tomuto muži správně? Nemohl jsem uvěřit svým uším. Pro někoho jako jsem já, který si plně užíval radostí hříšného života po patnáct let v plných doušcích a někoho, kdo nyní zoufale toužil po tom, aby se osvobodil od pout tohoto životního stylu, byla myšlenka, že bychom měli hřešit až do Ježíšova návratu, ničící ranou. Kde zůstala naděje? Nechtěl jsem být zachráněn v mém hříšném životě. Potřeboval jsem a hledal zoufale záchranu z hříchu, z homosexuality! Čekat až se Ježíš vrátí? To bylo pro mě příliš pozdě. Nacházel jsem se v sebezničující sestupné spirále a potřeboval jsem nutně Zachránce, který by mě mohl zachránit přede mnou samotným, a sice ještě v tomto životě.
Útěk ze Sodomy
Připadal jsem si trochu jako Lot, který byl vytažen ze Sodomy, když jsem utekl za podpory svých rodičů z Kalifornie, nebo jako Mojžíš, který opustil Egypt, aby strávil následujících 40 let na poušti. Také já jsem se totiž rozhodl, odstěhovat se na venkov a získat tak vlastní zkušenost s pouští. Ale už po třech dnech se svou rodinou na venkově jsem to nevydržel: Musel jsem mezi lidi. Musel jsem vidět auta a dopravu. Měl jsem snad abstinenční příznaky od dopravního chaosu v Los Angeles? Skočil jsem do auta a jel jsem jeden a půl hodiny k nejbližšímu městu. Bylo mi úplně jedno, jak velké bylo; hlavní věc byla lidé a ruch. V jedné slabé chvíli jsem dokonce zastavil, abych se podíval po nočním klubu. Zjistil jsem ale, že jsem se nacházel v tzv. „dryCounty“(suchém okrese), tedy v okrese, ve kterém byl prodej, výčep a transport alkoholu silně omezen nebo zakázán! Ačkoli jsem svůj život na scéně nechal za sebou, netýkalo se to „maličkostí“ jako cigarety a pár dalších škodlivých substancí. Ale Pán mě měl od toho také brzy osvobodit.
Potom, co jsem se vrátil do domu svých rodičů, zařídil jsem si život „na poušti“. Vlastně to bylo udivující, jak rychle jsem si na to zvykl. Nemohl jsem se nabažit domácího chleba, zavařeného jablečného pyré nebo mražených borůvek. Denní procházky na čerstvém venkovském vzduchu byly stejně tak oživující, jako práce s mým otcem na zahradě. Ano, pomyslel jsem si, mohl bych si opravdu na tento život na venkově zvyknout.
Když jsem přijal Ježíše jako Vykupitele, pocítil jsem okamžitě naléhání, abych byl pro něj v nějaké formě činný. Historie Jonáše mi nešla z hlavy. Strávil tři dny v břiše velryby, potom co otálel následovat Boží volání do Ninive. Musel jsem být ještě tvrdším oříškem: k tomu, aby mě donutil, potřeboval Pán 16 let. Nyní, když jsem směl přijmout jeho vykupitelský plán, měl jsem hodně myšlenek o zodpovědnosti, kterou toto rozhodnutí s sebou přineslo. Ano, byl jsem dlouhodobým Jonášem. Co jen Pán chce, abych dělal? Stále znovu jsem si kladl tuto otázku. Modlil jsem se, aby mi Pán dal druhou šanci pracovat pro něj jako kazatel.
Nový začátek
Můj křest byl pro mě něčím zvlášť výjimečným a svatým. Byl jsem si zcela vědom symboliky tohoto činu: Rozhodl jsem se v důvěře zemřít s Ježíšem starému hříšnému životu, s Ježíšem potopit starého hříšného člověka ve vodním hrobu, s Ježíšem povstat k novému životu. Daruje mi k tomu jak chtění, tak také dokonání podle jeho zalíbení. K tomu mi daroval své Slovo, aby to dobré dílo, které ve mně započal, také dokončil. Nepotřeboval jsem o tom pochybovat, že mě může uchránit před tím, abych znovu spadl do starého, nedůstojného hříšného života. Slíbil, že „má moc, aby mě ochránil před pádem, abych mohl bezúhonně a plný radosti a jásotu vstoupit před jeho trůn“. Tato část jeho díla a služby mu dělá obzvláštní radost. Když jsem napsal svou historii formou oběžníku pro své známé, nedotýkal jsem se jednotlivostí mého hříšného života. Napsal jsem jen: „Detaily mého hříšného života nejsou tématem tohoto dopisu. Nechci poskytovat satanu a jeho iluzím o štěstí prostor, který není nutný. Tímto dopisem bych chtěl mnohem více vzdát čest Bohu.“ Nicméně, to bylo něco jiného, než když mě výslovně prosili o to, abych zkonkrétnil své svědectví a hříšný životní styl mé minulosti konkrétně pojmenoval. Jeden starostlivý pár si to velmi přál pro svého syna homosexuála. Sepsal jsem ho tedy a odeslal té rodině, která byla v trápení. Můj příběh se sice brzy rozšířil, ale mohl jsem se spolehnout na to, že to patřilo k Božímu plánu a přispělo to k jeho slávě a ke cti.
Také ty můžeš být uzdraven!
Svaté písmo říká, že se raduje celé nebe nad hříšníkem, který se obrátil. Čím hlubší je utrpení a bolest, tím větší je také radost, která nám je tím zaslíbena. Ten, kdo zažil hluboké, hluboké utrpení, smí se pevně přidržet naděje na přenesmírnou radost a neuvěřitelné štěstí. A komu je mnoho odpuštěno, ten také hodně miluje.
Potom co jsem prostřednictvím Boží milosti zanechal za sebou svůj homosexuální život, řekl mi jeden kamarád – homosexuál, který byl také několik let kazatelem: „Jesse, budu tě pozorovat. Když vydržíš 2 roky, potom uvěřím tomu, že toho snad budu také schopen.“ Modlím se k Bohu, aby se mé svědectví nějak ocitlo v rukou tohoto milého kamaráda. Protože do současnosti vedu nejenom 2 roky, ale už přes 20 let vítězný život.
Můj příteli, také ty můžeš být uzdraven!
Autor:
Ron Woolsey, „Homosexualita – je nebo není osudová?”, Standpunkte (Ausg. 24, 2014), S. 66-82
Komentujte