Druhý vatikánský koncil (nebo Vatikán II) byl 21. Ekumenický koncil katolické církve. Koncil byl Svatým stolcem oficiálně otevřený pod pontifikátem papeže Jana XXIII. dne 11. října 1962, a uzavřený za papeže Pavla VI. na svátek Neposkvrněného početí v roce 1965.
Druhý vatikánský koncil měl asi šestnáct základních dokumentů ve formě nařízení, dekretů a prohlášení. Přípravy na koncil trvaly více, než dva roky, koncil měl čtyři pracovní zasedání.
1. období: 1962
Papež zahájil koncil veřejným zasedáním a přečetl před koncilními otci prohlášení Gaudet Mater Ecclesia.
Dne 13. října byli zvoleni členové deseti koncilních komisí. Každá bude mít šestnáct voleb a osm jmenováni členů přípravných komisí, kde byla silně zastoupena kurie.
Starší (senior) francouzský kardinál Achille Lienart se obrátil na koncil s prohlášením, že biskupové nemohli inteligentně volit cizince. Žádal, aby bylo hlasování odloženo a všem biskupům dána příležitost vypracovat své vlastní seznamy. Toto hnutí bylo podpořeno Josefem Fringsem, a hlasování bylo odloženo.
Na setkání biskupů, určených k diskusím o členství v komisích – v národních i regionálních skupinách – zjistili, že došlo k významné změně: počet členů katolické církve vzrostl v oblastech střední a severní Evropy, namísto v zemích, jako je Španělsko nebo Itálie.
Úplně první zasedání koncilu přerušeno po pouhých patnácti minutách.
Po odročení 8. prosince, byly přípravy na druhý koncil zastaveny smrtí papeže Jana XXIII. Ekumenický koncil byl automaticky přerušen a pozastaven smrtí papeže, dokud příští papež nepřikáže jeho pokračování nebo rozpuštění. Papež Pavel VI byl zvolen pouhých 18 dní po Janově smrti a okamžitě oznámil, že koncil bude pokračovat.
2. období: 1963
Papež Pavel VI objevil “problémy” organizace a postupů, které byly provedeny v průběhu prvního koncilu. Tyto zahrnovaly pozvání dalších laických katolických i nekatolických pozorovatelů, snížení počtu navrhovaných schémat sedmnácti a později snížení požadavku tajnosti obklopující obecná zasedání koncilu.
Zahajovací projev papeže Pavla dne 29. září zdůraznil pastorační povahu koncilu a nastavit k tomu čtyři záměry:
- Plněji definovat podstatu církve a roli biskupa.
- Obnovit církev.
- Obnovit jednotu všech křesťanů, včetně hledání odpuštění za katolické přispění k rozdělení.
- a zahájit dialog se současným světem.
Během tohoto období biskupové schválili konstituci liturgie (Sacrosanctum Concilium)i i dekret o sdělovacích prostředcích (Inter Mirifica)ii. Vpřed pokračovala práce se schématyiii o církvi, biskupech a diecézi, a ekumenismu.
Druhé období skončilo 4. Prosince. Mezi druhým a třetím obdobím byla navrhovaná schémata dále revidována na základě připomínek od otců koncilu.
3. období: 1962
Schémata života a služby kněží a misijní činnost církve byly zamítnuty a poslány zpět do komisí, aby byly kompletně přepsány. Pokračovaly práce na zbývajících schématech, zvláště o církvi v moderním světě a náboženské svobodě. Kvůli sporu o revizích dekretu o náboženské svobodě selhalo hlasování o těchto bodech ve třetí periodě.
Papež Pavel uzavřel třetí období 21. listopadu oznámením změny v eucharistickém půstu a formálním znovupotvrzením Marie jako “Matky církve.”
4. období: 1965
Papež Pavel VI. otevřel poslední období koncilu 14. září zřízením synodu biskupů – tato setrvalá struktura měla za cíl zachovat úzkou spolupráci biskupů s papežem po koncilu.
První povinností čtvrtého koncilu bylo schválení dekretu o náboženské svobodě Dignitatis Humanaeviii, jednoho z kontroverznějších z koncilních dokumentů.
Předním dílem byla po zbytek období práce na třech dokumentech, z nichž všechny byly schváleny otci koncilu. Prodloužená a revidovaná pastorační konstituce o církvi v moderním světě byla následována dekrety o misijní činnosti, a službě a životě kněží.ix
Koncil dal konečný souhlas k jiným dokumentům zvažovaných v dřívějších zasedáních: dekretům o pastýřském úřadu biskupů, o životě osob v mnišských řádech, vzdělání kněží, křesťanské výchově (Gravissimum Educationis)x a úloze laiků.
Jedním z více sporných dokumentů byl Nostra aetate, který uvedl, že Židé v době Kristově i všichni Židé dnes už nejsou za smrt Kristovu více zodpovědní než křesťané.
Pravda, židovští vůdcové a ti, kteří následovali jejich příkladu, se dožadovali Kristovy smrti; to, co se stalo o Velké noci, však nemůže být stále přičítáno všem Židům bez rozdílu, ani tehdy žijícím, ani Židům dnes. I když je církev novým Božím lidem, Židé by neměli být prezentováni jako odmítnutí nebo prokletí Bohem, jak by to vyplývalo z Písma svatého. Všichni by tedy měli dbát na to, že při katechezi nebo při kázání Božího slova neučí nic, co neodpovídá pravdě evangelia a Kristově duchu. Kromě toho, v jejím odmítnutí každé perzekuce jakéhokoliv člověka, církev dbá na dědictví, které sdílí s Židy a je k tomu pohnuta nikoli politickými důvody, ale duchovní láskou evangelia, odsuzuje nenávist, pronásledování, projevy antisemitismu, namířeného proti Židům v jakékoliv době a kýmkoliv.xi
Významnou událostí v posledních dnech koncilu byl akt papeže Pavla a ortodoxního patriarchy Athenagorase ve společném vyjádření lítosti za mnoho činů v minulosti, které vedly až k velkému rozkolu mezi západní a východní církví.
Koncil byl formálně uzavřen 8. prosince a biskupové vyjádřili svou poslušnost koncilním dekretům.
Jako pomoc v pokračování práce koncilu ustavil papež Pavel již dříve papežskou komisi pro sdělovací prostředky sociální komunikace, aby pomáhala biskupům s pastoračním využitím médií. Také vyhlásil výročí od 1. ledna do 26. května 1966, s cílem naléhat na všechny katolíky ke studování a přijetí rozhodnutí koncilu a jejich aplikování v procesu duchovní obnovy.
Změnil název a postupy Svatého Officia, pojmenoval ho Kongregace pro nauku víry a změnil i názvy a kompetence jiných útvarů římské kurie. Nakonec zřídil stálé sekretariáty pro prosazování křesťanské jednoty pro nekřesťanská náboženství, a pro nevěřící.
Autor:
Amazing Discoveries
Další články ze série: Katolické koncily
- Co se událo na koncilu v Tridentu?
- První vatikánský koncil
- Druhý vatikánský koncil
Komentujte