Amazing Discoveries | Úžasné objevy
Úvod > Encyklopedie termínů

Encyklopedie termínů

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A

Antinomianismus

Antinomianismus

Antinomianismus je víra ve spasení skrze předurčení. Antinomianisté věří, že nejsou povinni dodržovat nějaké morální či etické zákony, protože jejich spasení je jisté bez ohledu na jakýkoliv hřích.

Antinomianisté věřili, že křesťané jsou osvobozeni od morálních zákonů (Řecky nomos = Slova) na základě Boží milosti. Kritici obviňují antinomianisty z prostopášného (nevázaného) způsobu života. Zjevně populární mezi gnostickými sektami, antinomianismus byl obnoven mezi Anabaptisty a Johannem Agricolou, bývalým studentem Martina Luthera, který se vzdal své pozice po sporu s Lutherem a jeho spolupracovníkem Philipem Melanchthonem. Antinomianismus byl udržován členy různých sekt během britského společenství.i

Antinomianismus v historii

„Otec dispensionalismu“ John Nelson Darby věřil v antinomianismus, stejně jako lidé v založeném hnutí – Plymouthské bratrstvo.

Plymouthské bratrstvo bylo založeno v Irském Dublinu, okolo roku 1830… Darby, kněz v Anglikánské církvi, se zřekl církve a předpokládal, že všechny církve jsou na úkor křesťanství a překážkou k obnovení duchovního života… Kromě toho byly zapřísáhlí antinomianisté. Pan Darby by řekl, že kdyby nějaký člověk měl co do činění s Božím zákonem, dokonce by ho zachovával, zhřešil by už tímto jednáním. Samozřejmě zásadně odmítají posvěcení a vlastní svatost jako něco naprosto nemožného, jelikož člověk má pronajatou duši a tento pronájem končí až smrtí. Přesto trvají na tom, že v Kristu jsou dokonale svatí „tam nahoře“, přitom však ve svém morálním stavu dokonale tělesní a zkažení „tady dole“…

Pan Darby řekl spisovateli: „Ježíš nechodí v nebi, klesajíc na kolena“ z toho vyplývá, že každý věřící, jakmile je jednou začleněný do Krista má absolutně jistou definitivní spásu. Jistota je navždy i přes neočekávané okolnosti. Žádný čin hříchu, dokonce vražda, nás nemůže odloučit od našeho postavení v Kristu. Hřích může bránit společenství a nechat duši v smutku a v temnotě na určité období. Avšak, jak říká Shakespeare: ‚Dobré je vše, co dobře skončí.‘ Hřích věřícího je dobrý, protože to končí věčným životem.ii

Milost a zákon

Je pravda, že spásu můžeme najít jen v Boží milosti skrze víru, a ne v důsledku lidské činnosti. Nicméně antinomianismus uděluje povolení pokračovat v hříšném životě, který se vzpírá účelu spásy v našich životech. Účelem je osvobodit nás od našeho hříchu.

Římanům 6:1-2 vysvětluje:

Co tedy řekneme? Máme zůstávat v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Jak bychom my, kteří jsme hříchu zemřeli, v něm ještě mohli žít?

Jak je psáno v Římanům 3:20, účelem zákona je, aby nám ukázal, že jsme hříšníci, kteří potřebují Boží milost. Zákon je jako zrcadlo, které nám ukazuje náš hřích. Ze zákona poznáváme hříchy – uvědomění, že jsme hříšníci, a že potřebujeme Spasitele. Bez zákona není hříchu (Ř 5:13; 7:7; J 1:22-25). Martin Luther s tímto souhlasí, když říká, že ten „kdo ničí učení o zákonu, ničí stejně také i politický a sociální řád. Pokud vypudíte zákon z církve, již nebude déle žádné poznání hříchu, tak jako ve světě.“iii

Antinomianismus zapomíná, že zákon má i dnes účel v našich životech. Pravdou ovšem je, že Desatero přikázání, napsané Božím prstem, je stále platné. Jan Kalvín nás varuje:

Nesmíme si představovat, že Kristův příchod nás osvobodil od autority zákona, protože ten je věčným pravidlem zbožného a svatého života, a proto musí být stejně neměnný jako Boží spravedlnost, která je věčná a neměnná.iv

Tento záznam je převzatý z přednášky Zrušili tvůj zákon – část 2 (1. část si můžete pustit zde) od profesora Waltera Veitha.

Zdroje:

i John Milton, The Doctrine and Discipline of Divorce (1643): 426.

ii Danielle Steele, The Theology of the So-Called Plymouth Brethren Examined and Refuted.

iii Michelet (ed.) and Hazlitt (trans.) The Life of Luther Written by Himself Second Edition Volume 4 (London: G. Bell, 1872): 315.

iv John Calvin, Commentary on the Harmony of the Gospels Volume 1: 277.

Antiochus Epifanés

Antiochus Epifanés

Antiochus IV. Epifanes – příběh

V roce 321 před Kristem se Alexandr Veliký nakazil, dostal horečku a zemřel v Babylonu. Jeho říše byla rozdělena mezi čtyři generály.i Seleukos I. Níkátór, jeden z jeho generálů, založil dynastii Seleukovců, která ovládala značnou část západní Asie od roku 311 do roku 65 před Kristem.

Jedním z králů Seleukovců byl Antiochus IV. Epifanés (175-164 před Kristem). On sám sebe nazýval „proslulý“, ale stal se známým mezi Židy jako „zkažený“. Historie by ho neznala, s vyjímkou toho, co udělal Židům.

Těžící z vítězství minulých králů, Antiochus ovládal na krátkou dobu Jeruzalém. Během této doby se snažil vymýtit Judaismus – znesvětil židovský chrám, vyraboval Jeruzalém, zabíjel může, zotročoval ženy a děti. Prohlásil židovské bohoslužby jako nezákonné a nutil lidi uctívat modly.

Ohavnost zpustošení?

Daniel 11:31 říká:

Tehdy z něho povstanou síly a znesvětí svatyni — pevnost. Odstraní také soustavnou bohoslužbu a dají tam tu pustošící ohavnost.Daniel 11:31

Novodobý Židé věří, že tento verš a Da 9:27 odkazují na Antiocha, protože postavil Židovské oběti mimo zákon a znesvětil chrám. Židovská encyklopedie říká o Epifanovi toto:

V měsíci Kislew (Listopad až Prosinec) „ohavnost zpuštění“ …byla postavena na oltář pro zápalné oběti v Chrámu, a bylo vyžadováno její uctívání. Byl to pravděpodobně olympský Zeus nebo Baal Šamem.iiMatouš 28:1

Katolíci také připisují tento titul Epifanovi. Kniha 2. Makabejská podrobně popisuje bitvy mezi Judou Makabejským, který porazil armády Antiocha. V 2. Makabejské 9 se podrobně popisují červi rojící se v očích Antiocha a jeho hnijící maso, zatímco byl ještě naživu. Jeho vlastní vojáci se k němu nemohly přiblížit, kvůli zápachu, který z něj vycházel. Po napsání dopisu s nadějí, že bude vykoupený, zemřel v utrpení, které naznačovalo židovským bojovníkům za svobodu, že Bůh je pomstil.

Nicméně, Ježíš sám přesně označil tuto „ohavnost“ jako Římské obležení Jeruzaléma a zničení chrámu v roce 70 po Kr. (Mt 24:2; Mk 13:14-23). Vzhledem k tomu, že Antiochus zemřel v roce 164 př.Kr., jeho hrozné zneuctění, kterým se však nepodařilo zcela zničit chrám nebo přerušit židovské bohoslužby, nemůže být naplněním Danielova proroctví.

Antiochus Epifanes nemůže být Antikrist, když nesplňuje poznávací znaky Antikrista. Jedním z nich je také, že musí přijít ze čtvrtého království (Říma). Antiochus však pochází ze třetího království (Řecka). Představa, že Antiochus je Antikrist je preteristické učení, které je zcela nebiblické.

Autor: Keith King.

Zdroje:

i „Alexander the Great,“ BBC: Historic Figures.

ii „Antiochus IV Epiphanes,“ Jewish Encyclopedia.

B

Bezedná propast

Bezedná propast

Výraz „bezedná propast“ se vztahuje na zemi ve stavu temnoty a zmatku. Takový stav země bude v průběhu tisíce let po druhém příchodu Ježíše Krista. Genesis 1:2 říká, že „Země pak byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou.“ Tohle slovo „hlubina“ je přeloženo z řeckého slova abussos. Stejné slovo je přeloženo jako „bezedná propast“ ve Zj 20:1-3.

Proroctví nám sděluje, že země bude znovu ve stavu abussos (bezedná propast):

Pohleděl jsem na zemi, a hle, byla pustá a prázdná, a k nebesům, ale jejich světlo nebylo. Pohleděl jsem, a hle, ovocný sad se stal pustinou a všechna jeho města byla zbořena před Hospodinem, před jeho planoucím hněvem.Jeremiáš 4:23,26
Jak jsi spadl z nebes, třpytivá hvězdo, synu úsvitu? Byl jsi odseknut k zemi, ty, který jsi porážel národy! A ty sis řekl ve svém srdci: Vystoupím do nebes, nad hvězdy Boží vyvýším svůj trůn; usednu na Hoře shromáždění na nejzazším severu. Vystoupím na výsosti oblaku, vyrovnám se Nejvyššímu. Jenže jsi svržen do podsvětí, do největších hlubin jámy. Izaiáš 14:12-15

Šest tisíc let Satan byl příčinou utrpení a katastrof na této planetě. Pokoušel se polapit miliony, ale během tisíciletí budou Satan a jeho andělé jediné živé bytosti, které zůstanou na zemi. Budou muset přemýšlet nad veškerým ničením a pustošením, které způsobili. Nebude tam nikdo koho by mohli pokoušet a svádět, protože všichni, kteří si nezvolili Ježíše, jako jejich Spasitele budou zničeni jasem Jeho příchodu a zůstanou mrtvý, dokud se Ježíš nevrátí, aby přetvořil zemi.

Zmocnil se draka, toho dávného hada, jenž jest Ďábel a Satan, na tisíc let jej spoutal a uvrhl do bezedné propasti. A zamkl a zapečetil ji nad ním, aby již nesváděl národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas rozvázán. Ostatní mrtví neožili, dokud se těch tisíc let nedovršilo.Zjevení 20:2-3,5

Čeho byl Jan svědkem v tomto vidění bylo symbolické. On viděl skutečnou propast, ale zavírání draka v propasti je symbolem pro svázání Satana v řetězech okolností, jelikož se jeho činnost bude muset zastavit. Země bude ve stavu naprosté zkázy a temnoty, až do doby, kdy přijde Ježíš po tisíci letech, aby jí přetvořil (Iz 65:17; Zj 21:1-2).

I

Inkvizice

Inkvizice

Inkvizice je instituce katolické církve, prostřednictvím které se bránila před nesprávným učením nebo doktrínám. Je založena na dvou myšlenkách: 1) Náboženské přesvědčení je objektivní dar od Boha a není zde prostor pro individuální výklad. 2) Církev je svrchovaná společnost založená na zjevení, jejíž úkolem je bránit Boží víru.i

Středověká inkvizice (1184-1860)

Pod pojmem „Inkvizice“ je nejvíce známá řada oficiálních tribunálů, které byly ustanoveny pro souzení kacířů od roku 1184 do roku 1860. Předtím zde byly neoficiální „inkvizice“, datující se až do doby apoštola Pavla (1.Tim 1:20). Ale ve středověké Evropě na konci jedenáctého století a na začátku dvanáctého století, vyvstali nové přesvědčení a ty začali ohrožovat posvátnost katolické církve. Papež Inocent III. zahájil první inkvizici,ii, což byly oficiální tribunály zastávané papežem jmenovanými kněžími, aby vyslýchali připady týkající se kacířství a vykonávali soudy. Tyto tribunály zahrnovali vyslýchání svědků a vydávání osobních svědectví a konaly se ve spolupráci s místními biskupi a faráři.

Zpočátku byly všechny tresty, pro kacíře odsouzené inkvizicí, řešeny v církvi a zahrnovali takové věci jako poutě, nošení barevných křížů nebo exkomunikace (vyloučení z církve). Později se však řídícím úředníkům dostalo příležitosti potrestat odsouzené kacíře, a upalování na hranici se stalo populární formou trestu. I když byla zprvu církev pevně proti takovýmto extrémním opatřením, 20 let potom co inkvizice začala působit, církev přijala mučení jako možný trest a dokonce to zašlo tak daleko, že schvalovala mučení jako způsob získávání přiznání ke kacířství. (viz. Krvavá historie papežského Říma – časová osa)

Španělská inkvizice (1478-1834)

Po středověké inkvizici na konci dvanáctého a začátku třináctého století, španělský král Ferdinand a královna Isabela požádali papeže Řehoře IX. o zavedení inkvizice do Španělska kvůli vymýcení Židů, muslimů a nakonec i šíření protestantismu. Španělská inkvizice, která proběhla v letech 1478-1834 je nejznámější brutální inkvizicí, částečně kvůli zapojení monarchie. Ačkoliv čísla není možné odhadovat, mnoho lidí bylo brutálně mučeno nebo upáleno na hranici.iv

Portugalská inkvizice (1536-1821)

Poté co viděl účinky ve Španělsku, portugalský král Joao tuto praxi následoval a požádal papeže o inkvizici, která by skoncovala zejména se Židy, muslimy a hinduisty.v

Římská inkvizice (1542-1860)

Poslední dokumentovaná inkvizice byla římská inkvizice, která byla zaměřena proti kacířství v samotné Itálii, s dopady také v jižní Francii. Byla velice mírná v porovnání s předchozími třemi obdobími.

Inkvizice ovlivnila Itálii, jižní Francii, Německo, Nizozemsko, Španělsko, Portugalsko, České země, a dokonce i část Anglie.vi Každé období inkvizice bylo zaměřeno proti odlišným skupinám, zejména to zahrnovalo Židy, muslimy hinduisty a Kataristy. Čarodějové a čarodejnice a ti kteří se větvili do pokroucených verzí katolicismu, byli také postaveni před soud. Je nemožné odhadnout kolik lidí bylo inkvizicí vyslýcháno a zabito, jelikož se zprávy pohybují v rozmezí od tisíců po miliony zabitých.

Od svého obnovení papežem Janem Pavlem II. v roce 1981, nese úřad inkvizice název Kongregace pro nauku víry, nebo-li jednoduše, „svatý úřad“. Skládá se z kardinálů, biskupů a především zahrnuje posuzování doktrín, postupů a myšlenek, spíše než jednotlivců.vii Kardinál Josef Ratzinger původně předsedal „svatému úřadu“. Od jmenování Ratzingera, jako papeže Bnedikta XVI. v roce 2005, se stal prefektem kongregace William Levada.

Dne 12. března 2000, papež Jan Pavel II. přednesl projev, ve kterém se omluvil jménem katolické církve za inkvizici a křivdy spáchané během této doby.viii

 

Zdroje:
i Kevin Knight, “Inquisition,” New Advent Catholic Encyclopedia.

ii “The Inquisition,” Jewish Virtual Library.

iii Kevin Knight, “Inquisition,” New Advent Catholic Encyclopedia.

iv Kristin Kreger, “The Spanish Inquisition,” WebCron.

v “Portuguese Inquisition,” All Experts Encyclopedia.

vi Kevin Knight, “Inquisition,” New Advent Catholic Encyclopedia.

vii Kevin Knight “The Roman Congregations,” New Advent Catholic Encyclopedia.

viii “Pope John Paul II Makes Unprecedented Apology for Sins of Catholic Church,” CNN.com transcripts.

M

Mithra

Mithra

Hlavním bohem Persie byl bůh slunce, Ahura-Mazda, který se později stal známý jako Mithra (také Mithras). Pod názvem Mithra se stal nejdůležitějším bohem v Římě.

Íránský bůh slunce Mithra zabíjející býka. Tato scéna je zmíněna v textu Zoroastrismu, který se zmiňuje o tom, že obětování býka Hudayos a snědení jeho masa je jedinou cestou k porážce zlého Ahrimana. Býkova krev představuje oheň. Ermitáž v Petrohradu. Zdroj: Wikimedia Commons. Photographed by Jean-Pol Grandmont.

Historik Will Durant říká o uctívání Ahury-Mazdy:

[su_quote cite=i[/su_quote]

Hlavními bohy starověké Persie byly Mithra, bůh slunce, Anáhitá, bohyně přírody a její milenec Haoma, který vstal z mrtvých. Později, se tento umírající-povstávající Haoma přeměnil na umírajícího a povstávajícího Mithru, boha spasitele. Přečtěte si více o historii Mithraismu.

Satan překroutil Boží plán spásy. Naplnil pohanská náboženství mýtickými příběhy, aby narušil krásu a pravý význam Božího plánu spasení, a aby způsobil, že lidé neporozumí pravému Spasiteli a Jeho oběti, až skutečně přijde. Uctívání Mihtry bylo pečlivě připraveným padělkem křestanství, které Satan používá, aby zmátl myšlení, již po celá staletí.

Mithraismus v katolicismu

Ve čtvrtém století po Kristu byly začleněny do křesťanské bohoslužby Mithraické a Ištarské prvky bohoslužby, což se stalo praktikami římskokatolické církve.

Mitra byl vždy zobrazen s kruhovou svatozáří kolem hlavy; také obrazy a sochy Krista, Marie a svatých vyobrazovali svatozáře kolem jejich hlav.

Jelikož byl Mitra uctíván první den v týdnu, který Peršané a Římané nazývali den slunce, byla zavedena do křesťanské církve posvátnost neděle (Sunday), která v Bibli však nikde není k nalezení. Přečtěte si více o tom, jak je naše kultura naplněna Mithraismem.

Mithra, slunce, „zemřel a vstal k životu“ každý rok 25. prosince, kdy slunce bylo na nebi nejníže. Z tohoto důvodu se narození Krista začalo slavit k tomuto datu, i když je jasné ze skutečností v Bibli, že se narodil na podzim. Přečtěte si více o pohanských kořenech Vánoc.

Převzato z Vance Ferrell – Vánoce, Velikonoce a Halloween – Odkud se vzali? (Altamont, TN: Harvestime Books, 2003).

Zdroje:
Will Durant, The Story of Civilization Volume 1 (MJF Books, 1993).

O

Očistec

Očistec

Očistec je katolické učení ustavené na osmém zasedání koncilu ve Florencii, 22. Listopadu v roce 1439. Byl také ustanoven koncilem v Trentu, 4. Prosince v roce 1563:

…svatý koncil přikazuje biskupům, aby usilovali pilně až do konce, aby se učení o očistci, seslané a přijaté Otcem a svatými koncily, věřilo a zachovávalo věřícími v Krista a aby bylo všude vyučováno a kázáno.i

Katolická encyklopedie nám říká, že očistec „je místo či stav dočasného trestu pro ty, kteří odešli z tohoto života s Boží milostí ne zcela bez drobných chyb nebo plně nezaplatili kompenzaci za svá přestoupení.ii

Katolické učení říká, že očistec je místem očištování. K tomuto očištění dochází proto, že záchrana ve skutečnosti neočištuje Boží lid dostatečně k tomu, aby mohli vstoupit do nebe:

Všichni, kteří umřeli pod Boží milostí a přátelstvím, ale stále nedokonale očištění, je jim skutečně zajištěno jejich věčné spasení; ale po smrti musí podstoupit očištění, aby tak dosáhli svatosti nutné k vstupu do nebeského štěstí… Církev nazývá toto konečné očištění vyvolených Očistec, což je zcela něco odlišného od potrestání zatracených.iii

Toto učení není biblické, ale místo toho má pohanský původ. Historik Alexandr Hislop říká, že každý pohanský systém od Egyptanů až k Řekům zahrnoval víru v očistec. Říká, že „v každém systému, tedy kromě toho, který je v Bibli, bylo učení o očistci po smrti, a modlitby za mrtvé, vždy přítomno… Pohanství ponechává naději i po smrti hříšníkům, kteří v době svého odchodu, byly vědomě nezpůsobilí pro požehnané příbytky. Za tím účelem byl předstírán prostřední stav, ve kterém, skrze očistné bolesti, mohou být neodstraněné hříchy v době života očištěny v jiném světě.iv
Přečtěte si více o očistci a pohanství od Alexandera Hislopa, nebo si přečtěte náš článek o pekle a očistci.

Bible neříká nic o čistci nebo o myšlence, že naše duše pokračuje v životě – na jiném místě – okamžitě po smrti, což je vyjádřeno ve víře v očistec. Nicméně říká nám, že pouze skrze Krista můžeme být zachráněni; není jiná cesta, jak se dostat k Bohu (Jan 14:6). Jeho obět nás dostatečně očistuje od všech hříchů – velkých nebo malých (1.Jan 1:7-9). Není třeba žádného dalšího očištění po smrti. Naše vlastní dílo či utrpení, at už zde nebo po smrti, nám nikdy nemůže přinést naši spásu (Ef 2:8-9).

Zdroje:
i Rev. H. J. Schroeder (trans.), „Twenty-Fifth Session: Decree Concerning Purgatory,“ The Canons and Decrees of the Council of Trent (Rockford, Illinois: TAN Books, 1978): 214.

ii Kevin Knight, „Purgatory,“ New Advent Catholic Encyclopedia.

iii „Article 12 Part III: The Final Purification, or Purgatory,“ Catechism of the Catholic Church 2nd Edition.

iv Alexander Hislop, The Two Babylons (Ontario: Chick Publications): 2.

Odpustky

Odpustky

Katolicismus učí, dokonce i dnes, že vám může být předem odpuštěno za vaše hříchy. Toto jsou schody o kterých katolicismus tvrdí, že na nich stál Ježíš, když byl odsouzen Pilátem. Jsou tam údajně stále ještě kapky Kristovy krve. Lidé se mohou plazit po schodech nahoru a kamkoliv spadla kapka krve, tam je plaketa. Když tato místa, kde údajně dopadly kapky krve políbíte, máte 90-ti denní odpuštění hříchů. Dle Říma, toto schodiště dříve stávalo v Jeruzalémě. Ale Řím tvrdí, že jedné noci bylo přeneseno anděli z Jeruzaléma do Říma, proto kolem něj katolíci vystavěli katedrálu. © Amazing Discoveries™

„Odpustek“ je římskokatolický pojem, který se v Bibli nenachází. Vatikán definuje odpustek jako „odebrání dočasného trestu za hřích“.i

Římskokatolická církev definuje „dočasný trest“ jako utrpení v ohni v očistci za lehké (menší) hříchy. Podle katolické církve „smrtelný hřích“ může vyplatit pouze Ježíš Kristus. Všední hříchy jsou menší hříchy, za které musíme zaplatit v očistci, jakožto prostředku k očištění, než budeme moci vstoupit do království nebeského.

Prostřednictvím provádění určitých rituálů nebo činností podle specifických Vatikánských pravidel a placením peněz, může katolík získat odpustek, aby zkrátil dobu strávenou v očistci. Množství dočasného trestu, který je takto odebrán, je určeno hodnotou skutku.ii Podle katolické církve je hlavním důvodem pro udílení odpustků „pomáhat věřícím odčinit své hříchy“.iii

Papež řekl, že má pravomoc udílet tyto odpustky katolíkům z pokladnice zásluh. Tento neviditelný poklad obsahuje nekonečné zásluhy Krista, stejně jako zásluhy Marie a svatých. Podle katolického katechismu, katolíci mohou dosáhnout „své vlastní záchrany a zároveň spolupracovat při záchraně svých bratrů.“iv

Historie odpustků

Tato tradice začala ve středověku, kdy papež Urban II. sliboval odpustky každému, kdo by se podílel na křížových výpravách. Zpočátku mohly být odebrány pouze hříchy žijících, ale v roce 1477 papež Sixtus IV. prohlásil, že mohou být odebrány také duším v očistci.

Tržby z prodeje odpustků pomohly financovat stavbu baziliky svatého Petra v Římě. Toto veřejné prodávání pobouřilo Martina Luthera a zažehlo reformaci v roce 1517. Vzhledem k tomu, že se prodávání odpustků šířilo, došlo k mnohému zneužívání včetně „shromažďování nezákonného zisku, které rouhavě odejmulo dobré jméno odpustkům.“v Výsledkem bylo že, druhý Vatikánský koncil zřídil 20 nových pravidel pro udělování odpustků, například pravidlo 17:

Věřící, kteří používají s oddaností předměty zbožnosti (krucufix, kříž, růženec, škapulíř nebo medaili) poté, co byl řádně požehnaný od některého kněze, mohou získat částečný odpustek. Ale pokud je tento objekt zbožnosti požehnán papežem nebo jakýmkoliv biskupem, věřící, kteří jej používají s oddaností, mohou také získat úplné odpustky ve svátek apoštola Petra a Pavla, za předpokladu, že provedou vyznání víry pomocí jakékoliv schválené formule.vi

Římskokatolická církev bere odpustky velmi vážně:

Vzhledem k tomu, že moc udělování odpustků byla propůjčena církvi od Krista … odsouzeni jsou prokletím ti, kteří tvrdí, že jsou odpustky nepotřebné nebo popírají, že církev má moc je udílet.vii

Odpustky jsou některými katolíky znevažovány, ale v praxi se stále objevují. Přečtěte si o odpustcích v populární katolické encyklopedii, zjistěte, co papež Benedikt XVI. říká o odpustcích anebo jak je to se speciálními odpustky udělenými kněžím ve Vatikánu.

Pravda

Římský katolicismus učí, že Ježíš Kristus zcela zaplatil věčný trest za hřích, ale také uvádí, že dočasný trest stále zůstává, aby byl zaplacen skrze odpustky. To by bylo jako kdyby Otec zcela zaplatil zbývající dluh za auto své dcery a banka by stále trvala na tom, že měsíční splátky musí pokračovat.

Ti kteří chápou a věří evangeliu vědí, že spasení je Boží dar. Písmo jasně uvádí, že jsme spaseni z milosti, ne našimi skutky (Ef 2:8-10). Milostí se rozumí dárek zdarma. Nikdo nemůže získat nebo se stát hodným záchrany. Je nám to dáno jen skrze víru.

Odpustky jsou lidským výmyslem, který znevažuje a brání Božímu způsobu spasení. Jestliže je Ježíš Kristus vyvýšen jako naprosto dostatečný Spasitel, poté jsou zničeny klamné skutky dábla. Ježíš se „zjevil, aby odstranil všechny naše hříchy. On sám nesl naše hříchy na svém těle na kříži. On byl proklán pro naši nevěrnost, byl zmučen pro naši nepravost, kázní pro náš blahobyt obořil se na něj, a Jeho bičováním jsme uzdraveni“ (1.Jan 3:5; 1.Petr 2:4; Izaiáš 53:5).

Tento text je převzatý z brožurky Odpustky: Mohou vás dobré skutky a rituály opravdu zachránit? od Mika Gendrona (Proclaiming the Gospel Ministries).

Zdroje:

i Austin Flannery, Vatican Council II: The Conciliar and Post Conciliar Documents (New York: Costello Publishing, 1988): 70.

ii Tamtéž: 74-75.

iii Tamtéž: 71.

iv „Paragraph 1477,“ The Catechism of the Catholic Church (New York: Doubleday, 1995): 412.

v Austin Flannery, Vatican Council II: The Conciliar and Post Conciliar Documents (New York: Costello Publishing, 1988): 71.

vi Austin Flannery, Vatican Council II: The Conciliar and Post Conciliar Documents (New York: Costello Publishing, 1988): 77-78.

vii Rev. H. J. Schroeder (trans.), „Decree Concerning Indulgences,“ The Canons and Decrees of the Council of Trent (Illinois: TAN Books, 1978): 253.

P

Postní doba

Postní doba

Postní doba je obvykle 40 denní období půstu a modliteb, které je dodržováno katolíky a protestanty těsně před Velikonocemi.

Kdy to začalo?

Začátek půstu je poněkud nejasný, ale roku 339 po Kristu, svatý Atanáš naléhal na lid Alexandrie a říkal jim, že se stanou „terčem posměchu“, pokud nebudou praktikovat tento univerzálně dodržovaný půst.i

Co postní doba oslavuje či připomíná?

Během půstu si katolíci připomínají Ježíšův 40 denní půst na poušti, kde byl pokoušen dáblem. Tento půst je často zaměřen na to, čeho se mohu v postní době „vzdát“, abych tak sdílel s Kristem a lépe chápal Jeho strádání na poušti. Po tomto „vzdání se“ by mělo následovat, že to něco nahradíme něčím pozitivním, takže postní doba je tradičně časem modlitby, pomáháním chudým, a půstu. Přínosy jsou shrnuty v poselství papeže Benedikta pro postní dobu v roce 2009:

Písmo svaté a celá křesťanská tradice učí, že půst je skvělou pomocí pro vyhýbání se hříchu a všemu, co k němu vede… Vzhledem k tomu, že nás všechny tíží hřích a jeho následky, půst je nám nabídnut jako nástroj k obnovení přátelství s Bohem.ii

Je postní doba biblická?

Římskokatoliská církev přidala k evangeliu tolik tradic, že základní biblické poselství je často pohřbeno. Neexistují žádné verše v Bibli, které by přikazovali dodržování postní doby. Můžeme se naučit mnoho prospěšných lekcí ze studia Kristova pokušení na poušti – jednou z nejdůležitějších skutečností je, že porazil Satana citováním z Bible. Ježíš byl silnější než nepřítel, protože znal a věřil Písmu.

Princip hledání Boha prostřednictvím půstu je jistě biblický. Jedním z příkladů je Ezdráš 8:21:

Vyhlásil jsem tam u řeky Ahavy půst, abychom se pokořovali před svým Bohem a vyprosili si od něj přímou cestu pro sebe, pro své děti a pro všechen svůj majetek…Ezdráš 8:21

Pokořování se a hledání správné cesty od Boha je vždy dobrá věc.

Neměli bychom se postit jednoduše jen proto, že nám to říká církevní kalendář. Namísto toho bychom měli upřímně hledat Boha celým naším srdcem a naslouchat Jeho Slovu. Mk 7:9 a Ko 2:8 oba varují před nebezpečím následování čistě lidských tradic.

Při vědomí skutečnosti, že to není Bohem ustanovený půst, jestliže někteří chtějí využít čas „postní doby“ jako část roku, v němž se přibližují k Bohu skrze modlitbu a půst, může to být užitečné. Nicméně přesné datumy postní doby nemusí být striktně dodržovány, protože nejsou biblické.

Mnoho křesťanů má užitek z času odděleného v průběhu roku pro půst a mimořádné modlitby. Někteří křestané se postí jednou týdně, aby pamatovali na svou potřebu Božího pokrmu a díla v jejich životech. Některé církve určují určité období v roce pro společné modlitby a půst. Tyto postupy mohou být prospěšné pro nás osobně i společně, když hledáme Boží tvář, avšak nemusíme být vázáni na stanovený termín ustanovený katolickou církví pro rituální či tradiční půst. Jak nám říká Marek 7:13, že se nemáme řídit lidskými tradicemi.

Pro více informací o půstu, viz také Půst Tamuz a Ramadán.

Autor: Keith King

Zdroje:

i Kevin Knight, „Lent,“ New Advent Catholic Encyclopedia.

ii Pope Benedict XVi, „Message of His Holiness Benedict XVi for Lent 2009,“ Vatican.va.

Posvěcení

Posvěcení

Posvěcení je nezbytné pro spásu. Definice posvěcení je: „oddělit jako svatý; zasvětit, aby byl prost od hříchu.“

Vždyť víte, které příkazy jsme vám vydali skrze Pána Ježíše. Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali smilstva.1 Tesalonickým 4:2-3

Posvěcení je Boží dílo, aby přeměnil naše povahy, abychom mohli zachovávat Jeho zákon. Je to schopnost „chodit v Duchu a nekonat žádosti těla“ (Gal. 5:16). Tuto transformaci charakteru lze dosáhnout pouze vírou a přijetím Ježíše a Jeho oběti za naše hříchy:

A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jakožto dárce moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení.1 Korintským 1:30 BK

Nemůžeme obdržet posvěcení, pokud jsme nepřijali Ježíše jako svého Spasitele a bez toho, aby v nás sídlil Jeho Duch Svatý. Pak vírou a odevzdáním své vůle Jemu se naše povahy mění skrze moc Ducha svatého.

Bible říká, že musíme věřit pravdě, „protože Bůh vás od počátku vyvolil ke spasení skrze posvěcení Ducha a víru v pravdu“ (2. Tesalonickým 2:13). Jaká je pravda? Ježíš řekl: „Já jsem Cesta, Pravda a Život: nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“ (Jan 14:6). Řekl také: „Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17)

Musíme mít osobní vztah s Ježíšem a toho docílíme studiem a přijímáním Božího Slova, Bible. Duch Svatý nám pomáhá pochopit Boží slovo a usvědčuje nás, že jsme hříšníci, kteří potřebují Spasitele. Pak nám poukazuje na Ježíše, který nám odpouští, když své hříchy vyznáváme. Pak prostřednictvím Jeho moci podstupujeme změnu charakteru, která nám umožňuje dodržovat Boží zákon.

Když prosíme Boha, aby v nás pracoval, začínáme růst v takového člověka, jakého Bůh chce, abychom byli.

Toto je celoživotní dílo. Není to okamžité. Ježíš to popsal tím, že nám dal příklad, jak roste obilí: „Země sama od sebe plodí, nejprve stéblo, potom klas, potom plné obilí v klasu.“ (Marek 4:28)

Pavel také popisuje tuto proměnu ve 2. Korintským 3:18: „A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha.“ Na toto zrcadlo se odkazuje také Jakub 1:23-25:

Neboť jeli někdo posluchačem slova, a ne tím, kdo je činí, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svou přirozenou tvář; podíval se totiž na sebe a odešel, a hned zapomněl, jaký byl. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, kdo se nestane zapomnětlivým posluchačem, nýbrž činitelem skutku, ten bude blahoslavený ve svém jednání.Jakub 1:23-25

Otec, Syn a Duch svatý jsou pro nás všichni zapojeni do této práce posvěcení:

podle předzvědění Boha Otce v posvěcení Ducha k poslušnosti a pokropení krví Ježíše Krista. Kéž se vám rozhojní milost a pokoj!1.Petr 1:2
Sám náš Pán Ježíš Kristus a Bůh, náš Otec, který si nás zamiloval a v milosti nám daroval věčné potěšení a dobrou naději, nechť vaše srdce povzbudí a upevní v každém dobrém skutku i slovu.2 Tesalonickým 2:16-17

Bůh je více než ochoten a schopen vykonávat toto posvěcení v našich životech. Jaká je v tomto naše úloha? Musíme mít zrak upřený na Ježíše a nedovolit Satanovi, aby nás rozptýlil věcmi tohoto světa nebo k našimi minulými selháními a obtížemi. Musíme zůstat na cestě, kde mohou naše nohy chodit bezpečně. Tuto úlohu v našich životech jednoduše vykonává Boží slovo. Žalmista napsal: „Tvé slovo je lampou mých nohou a světlo na mou cestu“ (Žalm 119:105). Každý den se můžeme dovolávat zaslíbení našeho věrného a milosrdného Boha.

A sám Bůh pokoje kéž vás celé posvětí a celého vašeho ducha i duši i tělo kéž zachová bez poskvrny až k příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, kdo vás povolává; on to také učiní.1 Tesalonickým 5:23-24

Q

Quakerismus

Quakerismus

Členové Společnosti přátel (tzv. Kvakeři či Přátelé, angl. Quakers), se účastní „Alternativního křesťanství“. Společnost, která začala v roce 1660, má křesťanské pozadí a zdůrazňuje důležité hodnoty, jako je nenásilí a Boží láska pro všechny lidi. Nicméně, mnoho klíčových prvků Kvakerů vybočuje z pravého křesťanství.

Pluralismus

Podle jedné brožury o Quakerismu s názvem „Fakta o přátelích“, „Kvakeři vždy učili, že Kristovo Světlo bylo dáno všem lidem… Přátelé jsou připraveni přijímat poznatky odkudkoli mohou přijít a souhlasí s tím, že jsou zde věci, které se můžeme naučit od ostatních náboženství.i

Kanadské kvakerské stránky nám říkají následující:

V našem Kanadském každoročním setkávání nechodíme do kostelů ani nemáme placené kazatele. Ale věnujeme pozornost službě druhým, učení ostatních náboženských skupin a zaznamenaným náboženským zkušenostem, biblickým či jiným. Naše vlastní zkušenosti jsou základem, ale v našich hledáních po Pravdě přijímáme poznatky z mnoha zdrojů.ii

Tento druh pluralismu je nebezpečný a odvádí od pravdy nalezené v Písmu.

Tolerance hříchu

Kvakeři v Británii.

Kvakeři vysoce ocenují mír a věří, že tolerance je jedním ze způsobů, jak tento mír udržet.

Společnost přátel se rozdělena na „setkání“ (podobné kongregacím) po celém světě. Vzhledem k tomu, že Bible není konečnou autoritou v morálních otázkách Kvakerismu, na různých setkáních mají odlišné názory na mnoho témat. Nicméně, ve většině zemí, bylo odsouhlaseno manželství stejného pohlaví a homosexualita.

Podle článku z března roku 2010, kvakeři žádali o právní uznání náboženských svatebních svazků u lidí stejného pohlaví v Británii.iii Australské zpravodajské služby nám také říkají následující:

Australští kvakeři, při svém výročním setkání v Adelaide, vyzvali Federální vládu ke změně zákona o manželství, aby bylo legalizováno plné uznání všech manželství, bez ohledu na pohlaví partnerů.

„Australští Quakeři oslavili naše první manželství stejného pohlaví v roce 2007 a žádají o právní uznání těchto svazků, neboť jsou v souladu s naším dlouhodobým duchovním přesvědčením o rovnosti všech lidí.“, Řekla Lyndsay Farrall, předsedající úřednice ročního setkání v Austrálii.iv

Bible zcela jasně hovoří o věcech týkající se tohoto problému:

1. Máme milovat jeden druhého a to zejména ty, které společnost odmítá (Jakub 1:27; Marek 12:31; Matouš 5:43-45)
2. Homosexualita je ohavností před Bohem (Leviticus 18:22; 20:13). Je to v rozporu se záměrem, se kterým Bůh může a ženu stvořil, s Jeho plánem pro jejich život, a se systémem vztahů, které pro nás vytvořil, abychom v nich žili. (Římanům 1:26-27)

Je naší odpovědností přijmout všechny lidi a milovat je bez odsouzení, avšak neschvalovat či nepodporovat hříšné jednání. Přečtěte si příběh o tom, jak Ježíš praktikoval tento druh lásky.

Náboženství založené na zážitcích

Kvakerismus není o víře, ale spíše o životním stylu, který je o zážitcích s Bohem. Přátelé věří, že „Náboženské poznání, tak jako ocenění krásy, není dosaženo logickým procesem myšlenek, ale na základě zkušeností a pocitů.“v

V brožurce Fakta o přátelích vysvětlují tento koncept takto:

Jedním z nejdůležitějších poselství, které kvakeři mohou nabídnout je, že náboženské vyznání nebo přesvědčení je zkušenostní. Není to jen o tom přijmout slova nebo praktiky, ale jde o to osobně zažít Boha.vi

Toto učení o zkušenostním (zážitkovém) náboženství se přenáší do pohledu kvakerů, který mají na inspiraci Písma, nutnost a povolání církve a božství Ježíše Krista.

Společnost Přátel byla založena z části proto, aby poskytla místo, kde „může člověk zažít přímé spojení s Bohem, bez zásahu jiného člověka (kazatele), instituce (církve), nebo knihy (Bible)“vii. Uvnitř společnosti je „centralita Ježíše Krista prvořadá, ačkoliv jeho suverenita není jednomyslně přijata.“viii

Přátelé zastávají, že slova Bible by neměly být brány jako konečné zjevení Boha. Tyto knihy byly napsány lidmi, kteří jednali z moci Ducha svatého a vždy bylo nutné číst tato slova v moci stejného Ducha a naslouchat tomu, co Duch pak promluvil do tvého srdce. Tyto slova jsou aktivními činidly v tom smyslu, že když je člověk čte v Duchu ve správný čas, ožijí pro čtenáře a posunou ho dále na jeho duchovní cestě.ix

Richard Foster a Dallas Willard – oba vůdcové evangelického hnutí Duchovní formace a Renovaré network jsou kvakeři.x

Zdroje:

i Ted Hoare, Facts about Friends.

ii Margaret Springer, The Religious Society of Friends: An Introduction (1996).

iii Mary Bowers, „Peers vote for church civil partnership ceremonies,“ London Times (March 3, 2010).

iv „Quakers call for legal recognition of same sex marriages,“ (January 11, 2010).

v Ted Hoare, Facts about Friends.

vi Ibid.

vii Margaret Springer, The Religious Society of Friends: An Introduction (1996).

viii Ted Hoare, Facts about Friends.

ix Ibid.

x Keith Matthews, “How is it With Your Soul?,” Sojourners (November-December 2003).

R

Ramadán

Ramadán

Jeden z pěti pilířů Islámu je dodržování Ramadánu. Ramadán je devátý měsíc Islamského kalendáře – období náboženského půstu a rozjímání nad Koránem.

Kdy Ramadán začal historicky jako postní období?

Původ Ramadánu je poněkud nejasný, ale islámská tradice nám říká, že prorok Mohamed obdržel učení Koránu na Lailat al-Qadr, nebo v Mocné noci (610 n.l.), čemuž se věří, že se odehrálo v průběhu posledních 10 dnů měsíce Ramadán. Celý měsíc se stal postním obdobím a je jedním z pěti pilířů Islámu.

Jaký je účel půstu při Ramadánu?

Islám považuje půst za prostředek velkého požehnání, jak můžeme číst v následujícím citátu:

Prorok (mír a požehnání s ním) řekl: Kdo se postí při Ramadánu s vírou a hledá svou odměnu u Aláha, bude mít své minulé hříchy odpuštěny. Ten, kdo se modlí během nocí Ramandánu a hledá svou odměnu u Aláha, bude mít své minulé hříchy odpuštěny. A ten, kdo projde Lailat al-Qadr v modlitbě s vírou a hledá svou odměnu od Alláha, bude mít své minulé hříchy odpuštěny (Bukhari, Muslim).i

Je půst během Ramadánu biblický?

Ti, kteří hledají víru založenou čistě na Bibli, nenajdou zmínku o Ramadánu v Písmu. Tento půst má původ u proroka Mohameda v Koránu. Jonáš 3:5-10 vypráví o půstu a pokání Ninive, když byli varováni od proroka Jonáše o přibližujícím se Božím soudu. Ninive bylo pohanské město a přesto jejich půst a pokání vedli k tomu, že jim Bůh dal další šanci.

Pravý Bůh je velmi milosrdný a chápající. Petr prohlašuje ve skutcích 10:34-36:

Opravdu nyní chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a činí spravedlnost. To je slovo, které poslal synům Izraele, když zvěstoval pokoj skrze Ježíše Krista — on je Pánem všech. Skutky 10:34-36

Jeden ze smutných faktů o Ramadánu je, že muslimové neuznávají Ježíše Krista jako Pána všech – pro ně je jen jedním z proroků. Místo toho uznává Islám proroka Mohameda jako posledního velkého proroka.

Není biblické praktikovat půst během měsíce Ramadánu, abychom měli odpuštěny své minulé hříchy. Odpuštění je dosaženo tím, že Bohu vyznáváme své hříchy, nikoli půstem. (1.Jan 1:9)

Podle Matouše 6:6-18 je půst způsobem, jakým se člověk může posunout blíže k Bohu. Ale nemáme věřit, že nám půst jakkoliv zajistí Boží přízeň. Jsme spaseni Boží milostí v Kristu ne půstem. Jakého skvělého a milujícího Boha máme! Pro více informací o půstu, viz také Postní doba a půst Tamuz.

Autor: Keith King.

Zdroje:

i „Ramadan,“ Islam 101.

Rouhání

Rouhání

V Bibli vidíme dvě definice rouhání:

1. Tvrzení, že mám moc odpouštět hříchy

Židé chápali rouhání dobře, protože nepřijali Ježíše jako Božího Syna či Mesiáše, obvinili ho z rouhání. V Mk 2:6-11 a Lk 5:18-26, čteme příběh ochrnutého muže, kterého donesli za Ježíšem skrze díru ve střeše, aby jej vyléčil.

První věc, kterou mu Ježíš řekl, bylo: „Synu, tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Ježíš musel vědět, že po tom ten člověk hluboce toužil. Pravděpodobně byla jeho nemoc zapříčiněna nějakým hříchem v jeho životě, nebo možná se jen velmi obával, jestli ho Bůh přijme. Ježíš četl v jeho srdci a odpustil mu jeho hříchy, než udělal cokoli jiného.

Když slyšeli zákoníci, kteří seděli kolem, že mu odpouští hříchy, uvažovali ve svých srdcích: „Proč takhle mluví? Rouhá se! Kdo je mocen odpouštět hříchy, neli jediný: Bůh.“ Ježíš znal jejich myšlenky a odpověděl jim, aby poznali, že má moc odpouštět hříchy: „Abyste však věděli, že Syn člověka má pravomoc odpouštět hříchy na zemi …, říká ochrnutému: ‚Tobě pravím: Vstaň, vezmi své lehátko a jdi do svého domu.'“ (Marek 2:10-11 zvýraznění přidáno).

V tomto příběhu můžeme vidět první definici rouhání – prohlašováním, že má moc odpouštět hříchy. Židé nevěřili, že Ježíš měl moc od Boha. Ježíš se však nerouhal, protože On měl skutečně moc odpouštět hříchy.

2. Prohlašovat se za Boha

U Jana 5:18, čteme o dalším důvodu, pro který chtěli Židé Ježíše zabít za rouhání. „Proto ho Židé ještě více usilovali zabít, že nejen rušil sobotu, ale také Boha nazýval svým vlastním otcem, a činil se tak rovným Bohu.“ Jan 8:58-59 nám říká následující:

Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, dřív než byl Abraham, já jsem.“ Zvedli kameny, aby je na něho hodili.Jan 8:58-59

Dále v Jan 10:30 Ježíš prohlašuje: „Já a Otec jsme jedno.“ Ve verších 31-33 čteme, že:

Židé se opět chopili kamenů, aby jej ukamenovali. Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od svého Otce. Pro který z nich mne chcete kamenovat?“ Židé mu odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání, že ty, člověk, děláš ze sebe Boha.Jan 10:31-33

Zde vidíme druhou definici rouhání – prohlašování se za Boha. Ježíš se opět nerouhal, když řekl, že je jedno s Otcem, protože Ježíš je Bůh. Ale Židé si zajisté mysleli, že se Ježíš rouhá a tak chtěli spáchat násilný čin, kvůli své pomýlené horlivosti pro Jehovu. Zatímco si mysleli, že chrání Boží čest, odmítli Jeho vlastního Syna.

Autor: Wendy Goubej

Růženec

Růženec

Růženec je nástrojem pro katolické modlitby. Stejně jako korálky mantry používané ve východních náboženstvích, je růženec řetízek korálků reprezentující různé modlitby, které musí být předneseny. Nejčastěji jsou opakovány modlitby „Zdrávas Maria“ a „Otče náš“.

Historie růžence

Katolický průvodce recituje růženec. New Advent - katolická Encyklopedie.

New Advent (katolická encyklopedie) říká, jak tento rituál růžence začal:

… když Albigenské kacířství ničilo zemi Touluse, svatý Dominic vážně prosil o pomoc Naší Paní (Marii) a byl od ní instruován, takže tradice tvrdí, aby se kázal růženec mezi lidmi jako protijed kacířství a hříchu. Od této doby byl tento způsob modlitby „úžasně publikovaný a rozšířený široko daleko svatým Dominikem, kterého různí papeži v různých dobách ve svých apoštolských dopisech, označili za ustanovitele a autora této oddanosti.“ Jelikož takto mluvilo velké množství papežů, je to nepochybně pravdou, a mimo jiné máme sérii encyklik, počínaje v 1883, vydaných papežem Lvem XIII., který při doporučování této pobožnosti věřícím, velmi naléhavými slovy, také předpokládá, že ustanovení růžence svatým Dominikem je historický fakt.i

Tato katolická encyklopedie a jiné zdroje naznačují ještě přirozenější způsob zavedení růžence do katolicismu a nepopírají jeho zděděné spojení s východními praktikami meditace.

V nedávné historii, papežové Pius XI., Jan Pavel I., Jan Pavel II. a další, doporučovali a dokonce také přikazovali použití růžence v modlitbě.

Růženec a spiritismus

Katolíci nesouhlasí s protestanty, kteří říkají, že odříkávání růžence jsou „prázdná slova“, jak je odsuzuje Matouš 6. Kapitola. Jejich argumentem je, že „duch této praktiky spočívá v meditaci nad základními tajemstvími naší víry“, ve kterém slova modlitby v růženci „formulují pouze určitý druh napůl uvědomělého doprovodu“.ii

Napůl vědomé opakování slov je běžné ve východní meditaci a je to nebezpečná praxe, která otevírá mysl spiritistickým zkušenostem. „Budhisté a hinduisté praktikují takovéto opakování slova nebo fráze při svých pokusech o vyprázdnění mysli a dosažení vyššího stavu vědomí, které jim odhaluje jejich vlastní božství„.iii

Přečtěte si více o nebezpečí opakujících se manter a učte se zdravému způsobu modliteb a hledání Boha.

Růženec a uctívání Marie

Dalším klíčovým prvkem růžence je uctívání Marie. Bez Marie ztrácí růženec svou moc, věří katolíci:

Růženec tedy spojuje lidstvo s Bohem skrze Marii, kterou Bůh vybral z celé historie pro zvláštní účely matky a přímluvkyně.iv

Podle katolické tradice, navštívila Marie, jako zjevení, tři mladé portugalské děti, několikrát začátkem 20. století. Bylo jim řečeno, aby se modlili za odpuštění „hříchů spáchaných proti Neposkvrněnému Srdci Panny Marie“. Marie jim také údajně řekla: „Jsem růžencová Marie, přeji si tu postavit kapli na mou počest, aby lidé i nadále pokračovali v odříkávání růžence každý den.“v

Katechismus katolické církve uvádí toto:

Církevní oddanost Panně Marii, patří do křesťanské bohoslužby… Liturgické slavnosti zasvěcené Matce Boží a Mariánské modlitby, jako je růženec, „typický představitel celého evangelia“, vyjadřují tuto úctu k Panně Marii.vi

Modlitba růžence je nebiblická a dokonce pohanská praktika, která spíše lidi táhne od Boha, než přibližuje. Místo toho, aby oslavovala Boha, oslavuje Marii, která, ačkoliv je to vyznámná historická postava, nemá žádnou moc odpovídat na modlitby. Marie by nikdy neměla být uctívána nebo považována za něco více, než jen skromného člověka, který byl ochoten nechat se použít Bohem během svého života pro Boží účely a slávu.

Zdroje:

i Kevin Knight, „The Rosary,“ New Advent Encyclopedia.

ii Ibid.

iii Roger Oakland, Faith Undone (Silverton, OR: Lighthouse Trails Publishing, 2007): 113-114.

iv Holy Cross Family Ministries, „Rosary: Explanation and History“

v „Apparitions at Fatima,“ The Holy Rosary.

vi „Devotion to the Blessed Mary,“ Catachism of the Catholic Church (Liguori Publications, 1994): 253.

S

Svatí

Svatí

Křestané se ne vždy shodují na definici nebo použití pojmu „svatý“. Katolická církev například tento termín používá k označení osoby oficiálně uznávané a uctívané za to, že dosáhl nebe po mimořádně svatém životě. Učí, že lidé, kteří nežijí dobrý život, mohou získat zásluhy od těchto „svatých“, takže i oni mohou vstoupit do nebe. Přečtěte si reportáž o nedávno svatořečeném katolickém světci.

S takovouto definicí je několik problémů. Za prvé, Bible učí, že když zemřeme, neodcházíme rovnou do nebe, ale že spočíváme v hrobě až do vzkříšení. Pokud jsme byli věrní, budeme vzkříšeni při Ježíšově druhém příchodu a půjdeme do nebe s žijícími věřícími (viz 1. Tesalonickým 4:16-17 a 1. Korintským 15:51-52). Žádný mrtvý člověk nám nemůže dát naprosto žádnou ochranu, protože mrtví stále čekají nevědomky ve svých hrobech.

Za druhé, Bible neučí, že bychom mohli nějakým způsobem získat zásluhy dobrými skutky jiných lidí. Každý dostane odměnu za své vlastní skutky, až Ježíš přijde znovu:

A hle, přijdu brzy, a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle toho, jaké bude jeho dílo.Zjevení 22:12

Jsme sice za naše skutky odměněni, ale nejsme jimi zachráněni. Nikdo nebude zachráněn za dobro, které udělal a už vůbec ne za dobro, které udělal někdo jiný (viz Titovi 3:5-7). Jaká je tedy biblická definice svatého člověka? Zde jsou dvě místa, kde Bible toto slovo používá:

V táboře žárlili na Mojžíše i na Árona, Hospodinova svatého.Žalm 106:16
Pozdravte každého svatého v Kristu Ježíši. Pozdravují vás bratři, kteří jsou se mnou.Filipským 4:21

První text v žalmech nazývá kněze Árona svatým. Áron, jak nám ukazuje biblický záznam jeho života, byl cokoliv, jen ne dokonalý (viz například Exodus 32). Ačkoli byl Áron hříšník, byl považován za svatého, protože věřil v zásluhy Syna Božího, Beránka, který měl být jednoho dne obětován, aby nás zachránil od našich hříchů.

Áron byl pravý následovník Boha a žil svůj život, aby vzdal čest a slávu Bohu. Věděl, že může získat milost a odpuštění za své hříchy, když je vyzná a bude se spoléhat ve svém spasení na Boha. Áron šel na smrt v naději, že bude jednoho dne vzkříšen a že stráví věčnost s Bohem.

V druhém textu ve Filipským Pavel říká, aby pozdravili každého svatého v Kristu Ježíši. Pavel má prostě na mysli ty, kteří také věří v Boha. Víme, že nikdo kromě Ježíše nežil dokonalý život. Bible říká: „Všichni jsme jako nečistý a všechny naše spravedlnosti jsou jako poskvrněné roucho.“ (Izaiáš 64:5).

Bible nám také říká, že ti, kteří zachovávají přikázání Boží a mají víru Ježíšovu vstoupí do nebeského království (viz Zjevení 2:7,11,17,26; 3:5,12,21; 14:12). To jsou ti svatí o kterých Bible mluví. Oni nejsou svatí z důvodu, že by něco udělali, ale protože jsou vykoupeni krví Beránka a překonali hřích skrze víru v Ježíše.

T

17. Tamuz - půst

17. Tamuz – půst

(17. den měsíce Tamuz)
Clevelandské židovské zpravodajství říká: „Tamuz, podle kterého byl měsíc nazván, byl v babylonské mytologii synem bohyně Ištar. Měl v polovině léta sestoupit do podsvětí a znovu se objevit na jaře. Mýtus je obecně považován, že představuje ducha vegetace, případně slunce, které po letním slunovratu každý den zapadá dříve.“i
Přes tyto pohanské kořeny se čtvrtý měsíc židovského posvátného kalendáře nazývá Tamuz. 17. den měsíce Tamuz je dnem zvláštního půstu, kterým začíná období smutku, které pokračuje až do 9. dne pátého měsíce Av.

Kdy tento půst začal?

17. den měsíce Tamuz odkazuje na půst „čtvrtého měsíce“ zmíněného v Zachariášovi 8:19 a byl zachováván od doby zničení Druhého chrámu v roce 70 nl. Později se stal se spíše povinným poté, co byla v roce 135 po Kr. Římany potlačena vzpoura.

Stručný průvodce židovským náboženstvím uvádí toto:

Tři týdny od půstu Tamuz až po devátého dne měsíce Av (Tisha Be-Av) jsou týdny smutku, během nichž se nekonají žádné sňatky a oslavy, a ortodoxní Židé neposlouchají hudbu… Půst Tamuz trvá jen od rána až do západu slunce, na rozdíl od postů Tisha Be-Av a Yom Kippur, které trvají od západu slunce k západu slunce.ii

Co oslavuje nebo připomíná?

Mišna, nebo-li přepis židovské ústní tradice, popisuje pět strastí, ke kterým došlo 17-tého dne měsíce Tamuz:

Sedmnáctého Tamuz byly rozbity kamenné desky [Mojžíšem, když viděl Izraelce, kteří uctívali zlaté tele], denní oběť přestala [když Babylonci zničili první chrám], město bylo rozbito [Římany], Apostemus spálil zákon a umístil modlu v chrámu.iii

Je tento půst biblický?

Smithův biblický slovník nám říká: „Jediný půst byl ustanoven zákonem, a to v den smíření.“iv O ostatních postech se zmiňuje Zachariáš 7:1-7 a 8:19, dle měsíců, ve kterých se zachovávaly. Takže půst Tamuz není oficiálním biblickým postem. Ve skutečnosti je v Ezechieli 8:13-14 „oplakávání Tamúza“ jednou z „ještě větších ohavností“, které Bůh ukazuje prorokovi.

Proč se postit?

Půst Tamuz připomíná mnoho smutných událostí v židovské historii. Rabbi Yehudah Prero nám říká: „Jsme si jisti, že pokud správně oceníme nesmírnost naší ztráty, zasloužíme se, abychom se znovu podíleli na radosti vidět Jeruzalém, který se znovu zrodil v celé své slávě.“v

Pokud jde o půst, motivace je nesmírně důležitá. V Izaiáši 58 říká Pán prorokovi, že „půst, který jsem si vybral“, je spíše péče o utlačované a potřebné, spíše než „den, kdy člověk trápí svou duši.“ Půst je podporován Biblí například v Matouši 6:16-18, když Ježíš říká: „Když se postíte“, neříká: „Pokud se postíte“. Ježíš vyzdvihuje půst jako prostředek k hledání Otce v našem vlastním životě, ne jako prázdný rituál, ani jako veřejný projev úcty.

Opravdu smutná věc o půstu Tamuz je to, že židovský lid nedokázal rozpoznat svého Mesiáše, když přišel. Tato skutečnost jim zůstává skryta.

Nikdo nenachází spásu prostřednictvím půstu. V Efezským 2:8-9 nám Pavel říká, že jsme spaseni Boží milostí, která nám byla svobodně dána a kterou přijímáme tím, že věříme v Ježíše Krista. Po tom můžeme dělat dobré skutky, které Bůh pro nás naplánoval, protože jsme „Jeho dílem, stvořeným v Kristu Ježíši“.

Pro více informací o půstu, viz Postní doba and Ramadan.

Autor: Keith King

Zdroje:

i Herb Geduld, “17th of Tammuz a minor holiday, major impact,” Cleveland Jewish News.

ii Louis Jacobs, A Concise Companion to the Jewish Religion (Oxford University Press, 1999).

iii Joseph Barclay, „Taanit 4:6,“ The Talmud (1878).

iv “Fasts,” Smith’s Bible Dictionary Pyramid edition (February 1967): 188.

v Yehudah Prero, „The 17th of Tammuz: a Hopeful Mourning,“ Torah.org.

Transsubstanciace (přepodstatění)

Transsubstanciace (přepodstatění)

Transubstantiation is the Catholic belief that when a priest blesses the bread and wine of the Eucharist, it becomes Christ’s literal body and blood. Catholicism teaches that Christ taught His disciples about transubstantiation, and then gave them the power to transform the bread and wine into His body and blood. This power is then passed on through ordination to priests throughout the generations.i

Catholic catechism says this:

„Christ Jesus, who died, yes, who was raised from the dead, who is at the right hand of God who indeed intercedes for us,“ is present in many ways to His Church…“most especially in the Eucharistic species.“ The mode of Christ’s presence under the Eucharistic species is unique. It raises the Eucharist above all the sacraments as „the perfection of the spiritual life and the end to which all the sacraments tend.“ In the most blessed sacrament of the Eucharist „the body and blood, together with the soul and divinity, of our Lord Jesus Christ, and therefore, the whole Christ is truly, really, and substantially contained.“ „This presence is called ‚real’…because it is presence in the fullest sense: that is to say, it is a substantial presence by which Christ, God and man, makes Himself wholly and entirely present.“ It is by the conversion of the bread and wine into Christ’s body and blood that Christ becomes present in this sacrament.ii

The Catholic Council of Trent in the 16th century determined this to be the truth about transubstantiation:

But since Christ our Redeemer declared that to be truly His own body which He offers under the form of bread, it has, therefore, always been a firm belief in the Church of God, and this holy council now declares it anew, that by the consecration of the blood and wine a change is brought about of the whole substance of the bread into the substance of the body of Christ our Lord, and of the whole substance of the wine into the substance of His blood. This change the Catholic Church properly and appropriately calls transubstantiation.iii

For the most part, the bread and wine do not seem to change in form, appearance, smell, or taste while transubstantiated. Catholics call these senses the „accidents,“ and say that although these do not change, the „real“ substance of the bread and wine become the full presence of Christ:

The Eucharistic presence of Christ begins at the moment of the consecration and endures as long as the Eucharistic species subsist. Christ is present whole and entire in each of the species and whole and entire in each of their parts, in such a way that the breaking of the bread does not divide Christ.iv

The History of Transubstantiation

Across 11th-century Europe, „discussion revolved around the meaning of the words of consecration in the mass: ‚This is my body, this is my blood.‘ Berengar [of Tours, French theologian] held that a real and true change takes place in these elements, but that the change is spiritual, and that the bread and wine remain of the same substance.“

At that time, Lanfranc, the Archbishop of Canterbury, debated with Berengar, stating that while the „accidents“ of the bread and wine remained the same, the underlying forms were changed into Christ’s literal body and blood. „During a long and bitter controversy (1045-80) the term ‚transubstantiation‘ emerged and took on Lanfranc’s definition. Berengar was condemned and forced to disown his views.“v

Transubstantiation was affirmed officially in 1215 at the Fourth Lateran Council. At the Council of Trent in 1563, the doctrine was reaffirmed:

If anyone says that in the sacred and holy sacrament of the Eucharist the substance of the bread and the wine remains cojointly with the blood and body of our Lord Jesus Christ, and denies that wonderful and sinular change of the whole substance of the bread into the body and the whole substance of the wine into the blood, the appearances only of the bread and wine remaining, which change the Catholic Church most aptly calls transubstantiation, let him be anathema.vi

Transubstantiation Today

Roger Oakland tells us that many contemporary Catholics do not believe in transubstantiation, „However, the Church’s position on this is clear. Anyone who denies any aspect of the Church’s teachings on the Eucharist is to be ‚anathema‘!“vii

According to a brochure by the Knights of Columbus, „Recent polls indicate that a significant number of Catholics do not have a complete understanding of the Eucharist and specifically the real presence of Christ in the Blesses Sacrament. Whatever the cause of such misunderstanding of the faith, all who approach the table of the Lord need to recognize the significance of their action and the importance of their spiritual preparation.“viii

A recent edition of the Catholic magazine envoy featured an article about the Eucharist called „Is this God?“ In it, author Dave Armstrong reaffirms the importance of transubstantiation to Catholicism:

Eucharist is a supernatural transformation, in which substantial change occurs without accidental change. Thus, the outward properties of bread and wine continue after consecration, but their essence and substance are replaced by the substance of the true and actual Body and Blood of Christ. This is what requires faith, and what causes many to stumble, because it is a miracle of a very sophisticated nature, one that doesn’t lend itself to empirical or scientific “proof.” But, in a sense, it is no more difficult to believe than the changing of water to ice, in which the outward properties change, while the substance (molecular structure) doesn’t. The Eucharist merely involves the opposite scenario: the substance changes while the outward properties don’t. Can anyone reasonably contend that one process is any more intrinsically implausible than the other, where an omnipotent God — particularly One Who took on human flesh and became Man — is concerned?ix

It seems that hundreds of years after the doctrine was first affirmed, transubstantiation continues to be an issue close to the Catholic Church’s heart.

Is Transubstantiation Biblical?

1 Corinthians 11 is a key passage used in support of transubstantiation. But do Scriptures really say that Christ’s blood and body literally appear during communion? Read verses 23-29:

For I have received of the Lord that which also I delivered unto you, that the Lord Jesus the same night in which he was betrayed took bread: And when he had given thanks, he brake it, and said, Take, eat: this is my body, which is broken for you: this do in remembrance of me. After the same manner also he took the cup, when he had supped, saying, this cup is the new testament in my blood: this do ye, as oft as ye drink it, in remembrance of me. For as often as ye eat this bread, and drink this cup, ye do shew the Lord’s death till he come. Wherefore whosoever shall eat this bread, and drink this cup of the Lord, unworthily, shall be guilty of the body and blood of the Lord. But let a man examine himself, and so let him eat of that bread, and drink of that cup. For he that eateth and drinketh unworthily, eateth and drinketh damnation to himself, not discerning the Lord’s body.

A Remembrance
Ralph Woodrow reminds us that Christ tells us to take the bread and wine in remembrance of Him. But, „If the elements of the communion become the actual flesh and blood of Christ, how could we take it „in remembrance…until he comes“ if he thus becomes present in body, blood, soul, and deity?“x In other words, why would Christ ask us to participate in a ritual of remembrance until His return, if He was going to appear every time the custom was performed?

Drinking of Blood
In both the Old and New Testaments, God’s people are told to avoid consuming blood (See Genesis 9:4; Leviticus 17:12; 1 Samuel 14:34; Acts 15:29, 21:25). God never contradicts Himself, and therefore would not tell His people to drink blood.

Symbolism
Christ constantly used symbolism to describe Himself and His Kingdom to His followers. He called Himself a door, a vine, and even the bread of life. In the Old Testament, God was referred to as a rock, a horn, and a bird. These descriptions were clearly symbolic, used to help us humans understand God’s character. When Christ said „this is my body“ and „this is my blood,“ He was not speaking literally, but rather was again using elements of the natural world as teaching tools.

Worship of Physical Objects
God has made it clear that we are not to worship idols or any physical object. However, in order to participate in Catholic communion fully, adherents must not only believe that the bread and wine are Christ’s body and blood, but they must also worship those objects as they partake:

Worship of the Eucharist. In the liturgy of the Mass we express our faith in the real presence of Christ under the species of bread and wine by, among other ways, genuflecting or bowing deeply as a sign of adoration to the Lord.xi

During the adoration of the Holy Sacrament, the consecrated host [bread] is presented to the faithful in a monstrance (from the Latin word monstrare, „to show“). It consists of a piece of gold or silver plate, decorated with an ornamental motif, centred on a circular base…The monstrance very often creates the effect of a gleaming sun around the Holy Sacrament.xii

The Catholic Church has always offered and still offers the cult of adoration to the Sacrament of the Eucharist, not only during Mass, but also outside of it, reserving Consecrated Hosts with the utmost care, exposing them to solemn veneration, and carrying them processionally to the joy of great crowds of the faithful.xiii

So, is transubstantiation Biblical? No. As Roger Oakland reminds us, Jesus does not „tell His disciples to institute a priesthood that will consecrate bread and turn it into His literal flesh. Nor does He teach here [John 6], or anywhere in the Bible, to worship His body and blood under the appearance of bread.“xiv

 

Sources:
i David Pearson, „Do Catholics Worship Cookies?“ envoy 7.2 (2003): 14.

ii „The Celebration of Christian Mystery,“ The Catechism of the Catholic Church (Liguori Publications, 1994): 346.

iii Reverend H. J. Schroeder (trans.), „Transubstantiation,“ The Canons and Decrees of the Council of Trent (Rockford, Illinois: TAN Books, 1978): 75.

iv „The Celebration of Christian Mystery,“ The Catechism of the Catholic Church (Liguori Publications, 1994): 347.

v Tim Dooley (ed.) An Introduction to the History of Christianity (Minneapolis: Fortress Press, 2002): 282.

vi Reverend H. J. Schroeder (trans.), „Canons on the Most Holy Sacrament of the Eucharist,“ The Canons and Decrees of the Council of Trent (Rockford, Illinois: TAN Books, 1978): 79.

vii Roger Oakland and Jim Tetlow, Another Jesus? (Silverton, Oregon: Lighthouse Trails Publishing, 2007): 48.

viii Father John A. Farren (ed.) „Questions and Answers on the Eucharist: Proclaiming the Faith in the Third Millennium“ (Harrisburg, Pennsylvania: Pennsylvania Catholic Conference, 2000): 13.

ix Dave Armstrong, „Is this God?“ envoy Magazine (2000).

x Ralph Woodrow, Babylon Mystery Religion: Ancient and Modern (Riverside, California: Ralph Woodrow Evangelistic Association, 1970): 127.

xi „The Celebration of Christian Mystery,“ The Catechism of the Catholic Church (Liguori Publications, 1994): 347.

xii Dom Robert De Gall, Symbols of Catholicism (New York: Barnes and Noble, 2003): 96.

xii Pope Paul VI, Mysterium Fidei—Mystery of Faith (September 3, 1965).

xiv Roger Oakland and Jim Tetlow, Another Jesus? (Silverton, Oregon: Lighthouse Trails Publishing, 2007): 21.

V

Velikonoční tajemství

Velikonoční tajemství

Papež často mluví o „velikonočním tajemství“. Co je to velikonoční tajemství a je založeno na křesťanských nebo pohanských myšlenkách?

Co je to Velikonoční tajemství?

Papež Benedikt XVI. říká:

Velikonočním tajemstvím se nám dává znovu prožít Velikonoční triduum (tj. umučení, pohřbení a vzkříšení Ježíše Krista), což není jen vzpomínka, ale současná realita… Pokud jsme připraveni s Ním trpět a umřít… Jeho život se stává naším životem. Na této jistotě jsou postaveny naše křesťanské životy.

Katolicismus povzbuzuje věřící, aby znovu prožívali Kristovo utrpení, tím že zbožně vykonáváme velikonoční tajemství. V článku nazvaném „Duch je přítomen ve velikonočním tajemství“ Vatikán říká:

„Mistrovské dílo“ Ducha Svatého je velikonoční tajemství Pána Ježíše, tajemství utrpení a slávy… Skrze dar Ducha mohou Kristovi učedníci také trpět a učinit tak z kříže cestu za světlem…ii

Během této doby se praktikují náboženské rituály, jako je recitování růžence, opakování modlitby „Otče náš“, nebo procházet tzv. křížovou cestou. Tyto praktiky znovu prožívají velikonoční tajemství Kristova soudu, utrpení, smrti a nakonec slaví vzkříšení o velikonoční neděli. Základem těchto zachovávaných rituálů je mše, aby se tak znovu oživilo Kristovo utrpení a smrt na Golgotě.

Jsou tyto rituály biblické?

Marně bychom hledali jakoukoliv zmínku o velikonočním tajemství v Bibli. Co však nacházíme, je Pavlův výrok v 1. Timoteovi 3:16:

A vpravdě veliké je to tajemství zbožnosti: Ten, který se zjevil v těle, byl ospravedlněn v Duchu, ukázal se andělům, byl hlásán národům, ve světě mu uvěřili, byl přijat ve slávě vzhůru.1.Timoteovi 3:16

Slovo „paschal“ (dnes mylně odkazující na Velikonoční období) původně odkazovalo na Pesah. Když první obrácení pohané viděli, jak Řím pronásleduje Židy, změnili datum připomínání si smrti Krista z Pesahu na čas uctívání bohyně plodnosti při jarní rovnodennosti, z toho vzešli Velikonoce.iii

Velikonoční mše

Mše je naplněna pohanským mysticismem, jak poznamenávají autoři Pohanského křesťanství (Pagan Christianity):

Mystika je spojená s eucharistií kvůli vlivu pohanských mystických náboženství, které byly zahaleny pověrami. Kvůli tomuto vlivu křestané začali připisovat posvátný význam chlebu a kalichu. Nahlíželi na ně jako na svaté předměty…

Vzhledem k tomu, že se večeře Páně stala posvátným obřadem, vyžadovalo to, aby jí vysluhovala svatá osoba. Proto kněz nabízel oběť mše. On věřil, že má moc povolat Boha z nebe a uzavřít Ho do kusu chleba.iv

Starověcí pohané nejenom, že uctívali mnoho bohů (představující přírodní síly), ale přáli si získat kontrolu na těmito silami pomocí magických rituálů. Subtilní pohanství se stále prosazuje dokonce i v moderní společnosti. Křestanské náboženství se může stát pohanským, když začneme spoléhat na „magii“ místo na skutečného Ježíše. To se může stát v každé denominaci, katolické či protestantské.

Skutečné „tajemství“ je to, že Kristus se stal člověkem, aby trpěl, umřel, znovu vstal, a to vše kvůli nám. Tato historická událost na Golgotě nám umožňuje smíření s Bohem skrze víru v to, co pro nás Kristus vykonal. Upadáme do pasti pohanství tím, že vybočujeme z historických pravd k magickým obřadům. Není to rituál „velikonočního tajemství“, který zachraňuje, ale Kristus sám:

Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.Římanům 5:8

Autor: Keith King

Zdroje:
i Pope Benedict XVI (address given April 4, 2006).

ii “Spirit is present in the Paschal Mystery,” (June 10, 1998).

iii Douglas Harper, „Easter,“ Online Etymology Dictionary.

iv Frank Viola and George Barna, Pagan Christianity (Tyndale House Publishers, 2008): 194.

Z

Zpověď

Zpověď

Zpověd, také nazývaná „pokání“ nebo „smíření“, je praxe v katolické církvi, ve které osoba vyzná hřích knězi. Kněz dává rozhřešení hříchu pod podmínkou nějakého druhu odpovědi, jako jsou například opakované modlitby.

Podle knihy Symbols of Catholicism (Symboly katolicismu), existují tři „nutné kroky k získání rozhřešení“. Jsou následující:

1. Lítost – projevit smutek za spáchaný hřích.
2. Vyzpovídat se – říct knězi o jaký hřích se jedná.
3. Zadostiučinění – činit pokání, jako například odříkávání modlitebi

Tyto tři kroky a povaha zpovědi byly potvrzeny na 14. sezení katolického koncilu v Trentu:

Když někdo popírá, že pro úplné a dokonalé odpuštění hříchů jsou zapotřebí ze strany kajícníka tři skutky, jmenovitě: pokání, vyznání a zadostiučinění, které jsou nazvány jako tři části smíření, budiž proklet. Pokud někdo popírá, že svatá zpověď byla zavedena Božím Zákonem, nebo že není nezbytná ke spasení, nebo říká že tajná zpověď knězi, kterou katolická církev vždy zastávala již od začátku a stále zastává, je v rozporu s úřadem a příkazem Krista a je to lidský výmysl, budiž proklet.ii

Hledání odpuštění

Podle svatého Alfonse Liguori, katolický kněz má moc zdolat hřích:

Kněz má moc klíčů, moc osvobodit hříšníky od pekla, učinit je hodnými ráje, a přeměnit je z otroků Satana na děti Boží. A sám Bůh je povinen řídit se rozsudkem Jeho kněží, buď neprominout nebo prominout.iii

Pro srovnání Liguoriho slov s Biblí, půjdeme do Jakuba 5:15-16:

A modlitba víry zachrání nemocného a Pán ho pozdvihne; a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho zmůže účinná modlitba spravedlivého. Jakub 5:15-16

Jakub neřekl, že kněžské rozhřešení přináší svobodu od hříchu. Dokonce ani neřekl, že bychom měli své hříchy vyznávat jen knězi. Spíše nám říká, abychom se svěřovali jedni druhým, abychom se za sebe vzájemně mohli modlit a jeden druhého posilovat.

Naneštěstí, omyl při zpovědi nezůstává „jen“ u toho, komu bychom měli hříchy vyznávat. Jakubův popis vyznání jako činu odpovědnosti a růstu je zcela odlišný od představ Římskokatolické církve, tedy že zpověď knězi je cestou k odpuštění. 1. Jan 1:9 nám připomíná, že právě Bůh je ten komu se máme zpovídat, a že On „je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti.“

Navzdory tomu, co bylo napsáno během Tridentského koncilu nebo svatým Liguorim, katolické pokání nepřináší odpuštění hříchů. Žádné naše skutky nebo slova kněze nás nemohou spasit:

Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás — je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil. Efeským 2:8-9

Když nám Bible říká, abychom vyznávali naše hříchy jedni druhým (Jakub 5:16), nejedná se o obhajování kněžské zpovědnice, tak jak je praktikována v katolické církvi, ani to nepodporuje pouhé soukromé vyznávání Bohu, při současném zachovávání fasády dokonalosti.
Naneštěstí v naší době je takovéto vyznávání běžné. Sami v soukromí náš hřích přiznáme – někdy dokonce jdeme za Bohem prosit o odpuštění – avšak když přijde na řadu společnost, naše lidská pýcha zůstává netknuta.

Když přiznáme naše hříchy veřejně, jsme pokořeni. Pokora je dobrá věc a žádat o odpuštění ty, kterým jsme ublížili, může být pro každého velice osvobozující. Odpovědnost je něco, co musí být součástí křesťanského života. Zde přichází na scénu vyznání. Zatímco náhodné, veřejné výlevy vyznávání nemusí nutně být nejlepším způsobem, můžeme najít duchovní růst a hluboké lidské vztahy, když se vyznáváme stejně smýšlejícímu jednotlivci, který nás pomáhá držet v odpovědnosti vůči biblickým normám.

Zdroje:

i Dom Robert Le Gall, Symbols of Catholicism, (New York: Barnes & Noble, 2003): 61.

ii Rev. H. J. Schroeder (trans.), „Canons Concerning the Most Holy Sacrament of Penance,“ The Canons and Decrees of the Council of Trent (Illinois: TAN Books, 1978): 102-103.

iii St. Alphonsus Liguori, The Dignities and Duties of the Priest (1927).

Navigace

Nejnovější
Nejnovější příspěvky
Nejnovější videa
Události
Sledujte nás na Facebooku
Zdraví
Články
NEWSTART - Osm zákonů zdraví
Alkohol pod lupou
Excitotoxiny
Káva
Kontroverzní mléko
Maso a Bible
Rafinované potraviny
Vegetariánský životní styl
Videa
Život v celé své kráse
Pokrm k zamyšlení
Cukrovka a Rakovina
Klub zdraví
Zdravý talíř
Recepty
Snídaně
Polévky
Obědy
Dezerty
Pomocníci
Užitečné grafy a tabulky
Bible a víra
Články
Je Bible pravdivá?
Pochopení Bible
Kdo je Ježíš?
Desatero přikázání
Původ zla
Boží plán na odstranění hříchu
Příběh evangelia
Křesťanský život
Duchovní dary
Den odpočinku
Náboženské směry
Uctívání slunce
Babylonské náboženství
Pohanství a katolicismus
Sionismus
Druhý příchod Ježíše Krista
Milénium pokoje
Co se děje po smrti?
Videa
Hledání pravdy
Ježíš: Tvá naděje
Budoucnost Evropy
Pochopte souvislosti světových událostí
Totální Útok
Opravování Trhlin
Kroky k osobnímu oživení
Živý oheň (Věčné evangelium)
Konflikt myšlení
Úplná proměna
Nepřátelství
Sedmý den
Cliff! - Filozofie pro dnešek
Cyklus biblických zamyšlení
Bez obav do blízkých událostí
Ellen Whiteová a její kritici
Biblická kázání
Biblické odpovědi
Ostatní
Životní příběhy
Bible Online
Koupit Bibli
Biblické lekce
Evoluce vs Stvoření
Články
Podstata sporu
Zapsáno v kamenech
Fosilní záznam
Od stvoření k obnově
Původ života a rozmanitosti
Videa
Genesis Konflikt CZ
Genesis Konflikt SK
Ostatní
Pozadí hudby, filmů a her
Duchovní hudba
Články
Videa
Proroctví a světové události
Články
7 posledních ran
Identifikace Antikrista
Vpřed k Nedělnímu zákonu
Videa
Zprávy ze světa
Papežství naplňuje proroctví
Reformace
Velký spor věků
Články
Reformace
Příběhy reformace
Katolické koncily
Videa
Oživení reformace
500 let reformace: u cíle nebo u konce?
Valdenští - Zpět do budoucnosti?
Kořeny víry
Strážci pravdy
Putování reformací
Láska a partnerství
Články
Videa
Knihy ZDARMA
Videa
Přehled videí
Nejnovější videa
Seznamy videí
Série přednášek
Životní příběhy
Ježíš: Tvá naděje
Budoucnost Evropy
Genesis Konflikt CZ
Genesis Konflikt SK
Hledání pravdy
Pochopte souvislosti světových událostí
Totální Útok
Život v celé své kráse
Pokrm k zamyšlení
Cukrovka a Rakovina
Klub zdraví
Opravování Trhlin
Kroky k osobnímu oživení
Konflikt myšlení
Úplná proměna
Oživení reformace
500 let reformace: u cíle nebo u konce?
Valdenští - Zpět do budoucnosti?
Putování reformací
Strážci pravdy
Sedmý den
Cliff! - Filozofie pro dnešek
Cyklus biblických zamyšlení
Bez obav do blízkých událostí
Ellen Whiteová a její kritici
Biblická kázání
Biblické odpovědi
Zprávy ze světa
Papežství naplňuje proroctví
Audio

Nejnovější videa