Téma bohoslužby je v naší církvi skutečně předmětem sporů. Jsou zde názory, že pokud máme zájem o neobrácené, přitáhneme je stylem bohoslužby, která v nich vyvolá příjemné pocity.
Tato otázka uctívání v Bibli začíná s knihou Genesis a končí v knize Zjevení. Ve skutečnosti bylo toto téma (koho uctívat?) předmětem sporu už v nebi, kde Lucifer toužil být na místě Nejvyššího. Po svém pádu Lucifer pokračoval ve svém sporu zde na Zemi.
Definice uctívání (bohoslužby) ze slovníku American Heritage Dictionary je:
“Uctivá láska a oddanost k božstvu, modle nebo posvátnému předmětu. Je to soubor obřadů, modliteb nebo jiných náboženských forem, kterými se tato láska vyjadřuje. Jedná se o vroucí, pokornou oddanost.”
Lucifer bohoslužbu zfalšoval a získal tak pro sebe obdiv andělů a stvořených bytostí. Vyžíval se v touze po sebe-vyvyšování. Ezechiel 28:17 nám říká, že jeho srdce bylo povýšené kvůli jeho kráse a skvělosti. Také je nám řečeno, že si v srdci pověděl: “Vystoupím do nebes, nad hvězdy Boží vyvýším svůj trůn;… vyrovnám se Nejvyššímu.” (Izaiáš 14:13-14).
Strana 36 knihy Patriarchové a Proroci říká:
“Ačkoli veškerá jeho nádhera byla od Boha, začal ji tento mocný anděl pokládat za svou vlastní. Nespokojen se svým postavením, ač ctěn z nebešťanů nejvíce, opovážil se bažit po poctách, náležejících toliko Stvořiteli. Místo aby se snažil o to, aby všechny stvořené bytosti projevovaly nejvyšší lásku a oddanost Bohu, usiloval o to získat jejich službu a věrnost pro sebe.”
Toto je i nadále jeho cílem dokonce i po prohrané válce v nebi a po jeho svržení na Zemi.
Vidíme, že Satan stále toužil po vyvýšení a úctě, a tak zaútočil na Adama a Evu v Zahradě Eden. Tím, že si Adam a Eva vzali ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, padli a navždy celé lidstvo umístili do prostředí, kde je Satan mohl pokoušet a obtěžovat. Tento boj pokračuje již šest tisíc let. Stejně tak, jako tehdy, i teď jsou zde jen dvě strany, ze kterých si lze vybrat. Koho budeme mít ve vážnosti a uctívat jej – našeho Boha Stvořitele nebo podvodníka satana?
Lidé v době Noeho také čelili rozhodnutí, komu dají svou úctu:
“Lidé zapomněli na svého Boha a uctívali výtvory své vlastní fantazie; proto upadali stále hlouběji a hlouběji.” (Patriarchové a proroci, 91)
Protože se tito lidé nerozhodli uctívat Boha Stvořitele, Bůh zasáhl lidstvo potopou. Žalmista líčí, jaký účinek mělo uctívání model na ctitele. Praví:
„Ti, kdo je zhotovují, budou jako ony, všichni, kdo v ně doufají.“ Žalm 115:8.
Je zákonem lidské povahy, že se měníme podle toho, co vidíme. Člověk se nemůže povznést nad své pojetí pravdy, čistoty a svatosti. Nepozvedne-li se mysl nad lidskou úroveň, nepozvedne-li se vírou k rozjímání o věčné moudrosti a lásce, klesá člověk stále níž a níže. Vyznavači falešných bohů připisovali svým božstvům lidské vlastnosti a vášně, což jejich úroveň snížilo k podobě hříšného lidstva a zneucťovalo je. “I viděl Hospodin, jak mnoho je na zemi lidského zla a že všechno zaměření úmyslů jejich srdce je napořád jenom zlé… Země však byla před Bohem zkažená; země byla plná násilí.” Genesis 6:5,11 (Patriarchové a proroci, 91)
Vyberte si tento den, komu budete sloužit…
Bible je plná příkladů toho, jak se lidé museli rozhodovat, koho budou uctívat a poslouchat. Abraham se rozhodl raději uctívat Boha Stvořitele, než aby uctíval bohy národů okolo něj. Byl poučen, aby odešel od svého příbuzenstva na místo, které mu Bůh ukáže. Bible nám říká, že Abraham šel a nevěděl, kam jde. Bůh věděl, že by pro Abrahama bylo příliš velkým rizikem zůstávat ve svém domácím prostředí. Možná, že se v tomto nachází lekce i pro nás.
Možná, že si vybavíte příběh o proroku Danieli a jeho věrnosti v uctívání Boha, a dokonce i přesto, že jej toto uctívání dostalo až do jámy lvové. Potom zde byli jeho tři přátelé, kteří čelili ohnivé peci kvůli svému rozhodnutí uctívat jedině Boha. Příběh Eliáše na Hoře Karmel k nám také promlouvá o důležitosti činění správného rozhodnutí ohledně toho, koho budeme uctívat. Skrze celou historii Bible muži a ženy čelili těmto rozhodnutím.
Je zde ale jeden konkrétní Biblický příběh, který shledávám velmi zvláštním. Je to příběh dětí Izraele těsně před tím, než dorazili do Zaslíbené Země a připravovali se na vstup. Izrael se utábořil na krásné nížině, obklopené tropickými rostlinami a nádhernými stromy. Klima bylo ideální a děti Izraele toto považovali za příjemné útočiště, když čekali na Mojžíše, který byl zaneprázdněný přípravami na zabrání Kanaánu.
Čas nečinnosti není vhodný pro duchovní růst, a ne jinak tomu bylo s dětmi Izraele. Byli ve stavu vnějšího pohodlí a úlevy. Navíc zanedbali modlitbu a živili v sobě ducha sebevědomí.
Na každé straně této nížiny se nacházela místa určená k modlářství a výstřednostem v kombinaci s přitažlivým okolím. Toto okolní prostředí, které se Izraelitům nejprve zdálo odporné, brzy projevilo svůj znečišťující vliv. Oplzlost a modlářství začalo být známé jejich mysli a očím. Pomalu se začali oddělovat od Boha. Nejprve toho Izraelité s Midiánskými sousedy neměli příliš společného. Brzy ale Midiánské ženy začali navštěvovat jejich tábor.
Balám, muž, kterého Izraelité považovali za proroka, Božímu lidu také činil přátelské návrhy. Král Moabu jej využil k tomu, aby Izraelity přiměl zúčastnit se velké oslavy na počest jejich bohů. Balám s přesvědčováním Izraelitů, aby přišli a přidali se k oslavám, neměl příliš mnoho práce. Přidalo se k němu velké množství lidí, kteří chtěli být svědky této oslavy. Když vkročili do Satanova teritoria, byli přemoženi jeho nástroji.
Nebylo třeba mnoho, aby Boží lid odvrhl svou věrnost Jehovovi. Hudba, tanec, hostiny, pití vína a krásné ženy, to vše je brzy pobláznilo. Duch Prorocký nám říká, že vládci a vedoucí muži Izraele byli mezi prvními, kdo přestoupili. Vyšlapali chodníček pro davy, které odpadly a přidaly se k uctívání Baala.
Než si Mojžíš uvědomil, co se s Božím lidem děje, mnoho z nich začalo dodržovat pohanské obřady přímo v Izraelském táboře. Letitý vůdce byl naplněn rozhořčením. Boží hněv byl vylit v podobě otřesného moru, který se dostal do tábora a zabil desítky tisíc vinných lidí.
Tyto všechny věci se jim staly jako příklady pro nás a bylo to zapsáno k napomenutí nám, které zastihlo dokonání věků. A tak kdo si myslí, že stojí, ať hledí, aby nepadl. (1. Korintským 10:11-12).
Jak se přibližujeme konci času a jak lid Boží se blíží hranicím nebeského Kanaánu, znásobuje satan své úsilí, aby mu zabránil vstoupit do zaslíbené země. Klade svá osidla každé duši. A nejen nevědomí a nevzdělaní musejí být na stráži. Satan chystá svá pokušení i pro ty, kdož zaujímají nejvyšší postavení a kdož zastávají nejsvětější pověření. Svede-li je, aby poskvrnili své duše, pak může skrze ně zničit mnohé. Používá nyní týchž nástrojů, jakých používal před třemi tisíci lety: světského přátelství, kouzla krásy, rozkošnictví, nevázanosti, hodování a vinného poháru. Tím vším svádí k přestoupení sedmého přikázání. (PP 340.3)
Myslíte si, že něco této podstaty by se mohlo dít i lidem dnes? Pojďme se si tento příběh lehce rozebrat. Co způsobilo, že děti Izraele tak snadno odpadly? Je tu několik bodů ke zvážení:
1. Izraelité si užívali volný čas a netrávili jej duchovní obnovou a modlitbou.
2. Byli postupně vábeni hříchem. Hřích byl všude kolem a oni se s ním tak obeznámili, že jim po chvíli nepřišel tak odporný.
3. Začali si užívat Moabskou hudbu a hostiny, a nakonec i jejich způsob modlářského uctívání.
4. Vedoucí dopomohli k tomu, že si mnozí začali myslet, že na bratříčkování se s okolními pohany není nic špatného.
Duch Proroctví otevřeně říká, že starý Izrael je předobrazem dnešní Boží církve – Církve adventistů sedmého dne. Zkušenosti, které si prošli, můžeme vidět v historii naší církve. Prožíváme momentálně odpadnutí u Jordánu?
Ukájení smyslných žádostí oslabuje rozum a ponižuje duši. Uspokojování zvířecích sklonů otupuje a ochromuje mravní a rozumovou sílu. Otrok vášně si přestává uvědomovat svou závaznost zákona Božího, přestává si vážit usmíření a neoceňuje správně význam duše…
Stačí uzřít, a už se měníme. Obíráme-li se nečistými myšlenkami, zvyká si naše mysl na hřích; a hřích, který se nám kdysi ošklivil, se nám začne zdát příjemným. Satan používá veškerých prostředků k tomu, aby si lidé oblíbili zločinné a zvrhlé neřesti. Nelze projít ulicemi našich měst, abychom přitom nespatřili nápadná upozornění na zločiny, které se popisují v některých románech, nebo se předvádějí v městských divadlech. Tak se mysl obeznamuje s hříchem a zvyká si na něj.
Ten, kdo se nechce stát kořistí úkladů satanových, musí dobře střežit hradby své duše. Musí se stříci všeho, čím lze podnítit nečisté myšlenky, ať již četbou, pozorováním nebo nasloucháním. Neměli bychom připustit, aby naše mysl prodlévala byť mimovolně u každého předmětu, který nám nastrčí protivník naší duše.
Autor:
Nettie Gill
Komentujte