Důvody zániku

Kdybychom měli hledat příčinu vyhynutí mnohých velkých tvorů, kteří kdysi chodili po Zemi, mohlo by nás napadnout, že post-katastrofický svět není vhodný k jejich přežití.

Slanost vody

Za prvé je zde důkaz významného zvýšení salinity oceánů. Fascinující je skutečnost, že mořské ryby (jak chrupavkovité, tak kostnaté ryby) jsou anatomicky i fyziologicky přizpůsobeny prostředí sladké vody.

Koncentrace soli v jejich vnitřním (tělesném) prostředí je oproti mořské vodě přibližně třetinová a jejich ledviny jsou uzpůsobeny k vylučování vody, přestože tato funkce v mořské vodě není nutná. Ve skutečnosti vede nízká koncentrace soli v jejich těle k osmotickým ztrátám vody, takže si nemohou dovolit ztrátu vody ledvinami.

Chrupavkovité ryby (žraloci a rejnoci) řeší tento problém zadržováním močoviny (toxinu), aby zvýšili osmolaritu ve svém těle na vyšší hodnotu, než je hodnota mořské vody, takže mohou přijímat vodu prostřednictvím osmózy, zatímco kostnaté ryby odsolují mořskou vodu pomocí tzv. sodíkové pumpy v žábrech. Tyto organismy byly v minulosti evidentně přizpůsobeny životu v prostředí s mnohem nižším obsahem soli a přežívají za daných podmínek pouze díky své schopnosti osmoregulace.

Retence toxinu u chrupavkovitých ryb je znamením naléhavosti řešení a díky tomu se nakonec dokázaly přizpůsobit novým podmínkám. Pouze organismy, které se dokázaly buď přizpůsobit novým podmínkám, nebo regulovat svůj obsah soli, mohly přežít, choulostivější organismy vyhynuly.

Mohli bychom pochybovat o tom, zda mořské a sladkovodní organismy mohly přežít, když byly všechny vody na Zemi během celosvětové potopy spojeny dohromady. Rozdělení sladké a slané vody by pak mohlo být obnoveno teprve tehdy, když se kontinenty zvedly nad úroveň vod. Je však překvapující, že vedle sebe mohou existovat velká množství sladké a slané vody z různých zdrojů, aniž by se v kontaktních (styčných) zónách příliš mísily.

To vidíme například ve velké řece Amazonce, kde vedle sebe tečou dvě různé vodní masy, a to paralelně (souběžně) na vzdálenost mnoha kilometrů a s omezeným mísením v místě styku. Během období potopy by tedy mohly být organismy přizpůsobené na sladkou vodu schopné přežít ve velkém množství sladké vody. Mořský život je navíc rozšířen tam, kde velké masy sladké vody přicházejí do styku s oceánem, a mnohé druhy se mohou třít pouze ve sladké nebo v brakické vodě, což naznačuje, že byly na takové podmínky dříve navyklé.

Samozřejmě bychom očekávali zánik vodního života ve velkém rozsahu v oblastech, kde se složení vody změnilo rychle a radikálně následkem zvýšení obsahu soli z podzemních kanálů a následkem katastrofického mísení vodních mas. Tento jev skutečně nacházíme. Skutečnost, že tolik mořských organismů využívá řeky a ústí řek jako místo pro tření, naznačuje, že pro přežití těchto tvorů musí být nejvýhodnější takový obsah soli, jaký byl za podmínek nízké salinity, a že to je důvod, proč migrují dokonce na dlouhé vzdálenosti, aby se v takových oblastech třely.

Teplota prostředí

Co se týče suchozemských organismů, je zajímavé, že dnes existují pouze dvě kategorie organismů – v souvislosti s jejich schopností vyrovnat se s teplotou okolního prostředí. Suchozemská zvířata jsou buď endotermní, nebo ektotermní. Endotermní zvířata (v podstatě všichni savci a ptáci) regulují svoji tělesnou teplotu při poklesu okolní teploty zvyšováním své metabolické aktivity, zatímco ektotermní zvířata regulují svou tělesnou teplotu selektivním využíváním vnějších zdrojů, jako např. slunečního záření a tepelných toků v prostředí. Při nedostatku slunečního záření je tělesná teplota těchto zvířat stejná jako teplota okolního prostředí. O těchto kategoriích zvířat mluvíme také jako o zvířatech teplokrevných a studenokrevných.

Ve světě s klimatickými extrémy musí zvíře z důvodu přežití, patřit k jedné, nebo druhé kategorii. Existuje důkaz, že velcí plazi v minulosti nebyli pravděpodobně ani endotermní ani ektotermní, ale někde uprostřed. Totéž platí pravděpodobně i pro mnohé z nyní vyhynulých obrovských obojživelníků a plazů podobných savcům. Zkoumání poměru kosti a kostní dřeně ukazuje, že dinosauři a jiní tvorové patřili do této intermediární (přechodové) skupiny, a potřebovali tedy stabilní podmínky prostředí. Rostlinný život v nižších stratigrafických záznamech ukazuje, že na Zemi bylo před katastrofou pravděpodobně dost teplé klima a že post-katastrofické klima nebylo vhodné pro přežití starších forem života. Kromě toho rozsáhlé omezení vegetace po jejím zničení znamenalo, že už nebyly dostupné mnohé zdroje potravy, a tím bylo znemožněno přežití mnohých zvířat.

Paleontologický záznam ukazuje, že v minulosti existovalo daleko více různých druhů rostlin a živočichů, než žije dnes, a že tedy i u rostlin i u živočichů jsme byli připraveni o četné druhy, které kdysi zdobily planetu Zemi. Dalo by se rovněž očekávat, že zničením své oblíbené potravy mohly přežít pouze ty druhy, které nebyly závislé výhradně na určitém druhu potravy. Proto s námi dnes nežijí mnozí z velkých tvorů minulosti. Naše planeta jim dnes už neposkytuje to, co by ke svému životu potřebovali.

AUTOR:

Tento článek je převzatý z knihy Genesis konflikt od prof. Waltera J. Veitha, doktora zoologie, mezinárodně uznávaného vědce, přednášejícího v mnoha zemích Afriky, Evropy, Ameriky a Austrálie. Profesor Veith věří, že evoluce neposkytuje uspokojivé vysvětlení našeho původu. Jeho kniha Genesis konflikt, stejně tak i série videí, která předkládá myšlenky z této knihy, jsou k dispozici v našem eshopu (nebo ZDARMA ke shlédnutí).

Prof. Dr. Veith v této knize prezentuje své studium původu života. Jeho přírodovědecká vášeň ho přivedla k radikálnímu životnímu přehodnocení jeho dřívějšího evolučního pohledu na svět. Upozorňuje na mnohé omyly i neznalost mnoha důležitých objevů. Mýty v dané oblasti systematicky vyvrací a nahrazuje alternativou kreacionistického výkladu přírodních jevů.