Co viděl Edwin Hubble přes dalekohled, že ho to přimělo k závěru, že se vesmír rozšiřuje? Opravdu něco z toho dokazuje velký třesk?
Rudý posuv
Princip rudého posuvu není složitý. Elektromagnetická vlna vyzářená zdrojem, který se pohybuje vzhledem k pozorovateli, bude při pozorování měnit svoji původní frekvenci. Tento jev se nazývá Dopplerův efekt. U relativního pohybu, při kterém vzdálenost mezi zdrojem a pozorovatelem narůstá, budou mít pozorované (detekované) vlny vetší vlnovou délku, a pokud se vzdálenost zdroje a pozorovatele zmenšuje, bude se naopak vlnová délka pozorované vlny zkracovat.
Klasickým příkladem tohoto jevu je zvuk sirény vydávaný sanitkou jedoucí směrem k pozorovateli nebo směrem od něj. Při pohybu sanitky směrem k pozorovateli jsou zvukové vlny v tomto směru blíže u sebe a pozorovatel detekuje kratší vlnovou délku zvuku, a tedy slyší tón vyšší frekvence (vysoký tón), než kterou vydává siréna sanitky. Při pohybu sanitky od pozorovatele je výsledek opačný a pozorovatel slyší tón nižší frekvence (hluboký tón), než kterou vydává siréna sanitky.
Astronomové zkoumající charakter spektrálních čar vydávaných vzdálenými hvězdami a galaxiemi pozorovali, že se pomalu přesouvají směrem k modrému, mnohem častěji však k červenému konci elektromagnetického spektra a že u vzdálených galaxií byl pozorován obvykle posuv k červenému konci spektra. To ovšem znamená, že hvězdy s modrým posuvem se pohybují směrem k Zemi a hvězdy s rudým posuvem naopak směrem od Země.
Níže uvedené video BBC může lépe pomoci pochopit, v co věří mnozí vědci:
Rudý posuv přiměl Hubbla k názoru, že vesmír se rozpíná. Existuje nicméně prostor ještě pro jinou interpretaci pozorovaného rudého posuvu, například to, že posuv je způsoben neustále rotujícím vesmírem. Rudé posuvy mohou být způsobeny také tangenciálními (tečnými), nikoli pouze radiálními(odstredivými) rychlostmi, žel však neexistuje žádná metoda, jak u vzdálených galaxií měřit jejich tangenciální rychlosti.i
Podle Keitha H. Wansera, profesora fyziky na Kalifornské státní universitě ve Fullertonu, poskytují ostatní modely původu a historie vesmíru přijatelnou alternativu k teorii velkého třesku. Byly navrženy alternativní teorie zahrnující kosmologii tzv. „bílých děr“, stvoření Země ve velmi blízké minulosti, uzavřený vesmír, existenci počátečních vodních mas a Einsteinovu teorii relativity.ii
Přirozené radiační pozadí
Teorie tzv. velkého třesku předpokládá, že vesmír měl na počátku extrémně vysokou teplotu a při svém rozpínání se ochlazoval. Když po přibližně 300 000 let jeho teplota klesla na 3000 K, došlo k oddělení hmoty od záření.
V počátečních horkých fázích vesmíru se hmota a energie mohly mezi sebou volně transformovat, protože byly navzájem svázané. Krátce nato bylo silné záření (fotony) volné a mohlo být vyvrženo do volného vesmírného prostoru. Jelikož se v této teorii (velkého třesku) předpokládá, že samotný vesmírný prostor se neustále rozpíná, teplota těchto vysokoenergetických fotonů vlivem rozpínání postupně klesala, až dosáhla frekvence mikrovln. Teplota mikrovln ve vesmíru klesla až na pouhé 3 K. Toto záření je nazýváno pozůstatkem (stopou) velkého třesku, odborně mikrovlnným zářením na pozadí (MBR).
Zde je jedno vysvětlení radiačního pozadí:
Kosmické radiační pozadí je dobře vysvětlováno jako radiace, která zbyla od raného stádia vývoje vesmíru a jeho objev je považován jako zlomový test modelu velkého třesku ve vesmíru. Když byl vesmír mladý, před vznikem hvězd a planet, byl menší, mnohem teplejší a tato bílá horká mlha tvořená z vodíkové plazmy byla naplněna stejnoměrnou září. Jak se vesmír rozšířil, plazma i radiační náplň se ochladily. Když se vesmír dostatečně ochladil, tehdy se mohly vytvořit stabilní atomy. Tyto atomy již nemohly absorbovat tepelné záření a vesmír se stal průhledným, místo neprůhledné mlhy. Fotony, které existovaly v té době, se stále šíří, i když rostou tak slábnou a jsou méně energické, protože přesně tytéž fotony vyplňují větší a větší vesmír. Toto je důvod pro alternativní název “reliktní radiace”.iii
Provedená měření nicméně poukazují na četné rozpory v těchto předpokladech a spekulace o teplotách jsou rovněž problematické.
Vysoké teploty na počátku vesmíru by bránily vytváření mraku plynu, a tedy i formování hvězd. Mrak plynu má při vysoké teplotě tendenci se rozpadat, ale tato teorie vyžaduje naopak, aby plyny kondenzovaly, a tak postupně vytvořily hvězdy. Gravitační síly mezi molekulami plynu proto musí být dostatečně vysoké, aby k takovému smršťování mohlo dojít.
Výpočty ukazují, že pokud není teplota plynu nižší než 5 K, má oblak díky své vnitřní energii tendenci se rozpínat a gravitační síly, nezbytné pro jeho kondenzaci, jsou za těchto podmínek příliš slabé. V plynových mračnech, o nichž se předpokládá, že v nich dochází v současné době k formování hvězd, je příliš vysoká teplota na to, aby u nich mohlo dojít ke kondenzaci. Během velkého třesku i dlouho po něm by teploty musely být ještě mnohem, mnohem větší. Že by se tedy mračna plynu smršťovala do hvězd v minulosti, nebo dokonce v dávné minulosti, se zdá být ještě mnohem méně pravděpodobné, než že se tak děje dnes.
Počáteční prvky
Podle teorie velkého třesku nemohlo po počáteční explozi vesmíru dojít k vytvoření žádných jiných chemických prvků, než jsou vodík, helium, lithium a berylium, což jsou prvky, které jsou v současném vesmíru přítomné v hojném množství. Jak došlo k vytvoření této hmoty? To je jeden ze závažných problémů teorie velkého třesku.
Uvažuje se o tom, že příčinou velkého třesku byla kvantová fluktuace vakua, ale experimentální výsledky ukazují, že při produkci mikročástic se vždy zachovává tzv. baryonové číslo. To znamená, že při tvorbě těchto mikročástic dochází k vytváření stejného množství hmoty i antihmoty. Na každý elektron tak připadá jeden pozitron a na každý proton jeden antiproton.
Tak by tomu bylo také při velkém třesku. Taková symetrie by ovšem měla za následek úplné zničení hmoty i antihmoty, a vesmír by pak obsahoval pouze záření.
Ve vesmíru však zřetelně převažuje hmota nad antihmotou, jinak bychom zde nebyli.
Kvůli tomuto problému navrhli fyzikové tzv. teorii GUT (Grand Unifi cation Theory – Teorie velkého sjednocení), ve které se pokoušejí vyřešit problém matematicky, a přitom se vyhnout zachování baryonového čísla. Tato teorie předpokládá rozpad protonu, který nebyl dosud experimentálně potvrzen.
Zde opět vidíme, jak jsou navrhovány teorie ad hoc, teorie, které mají za úkol podpořit standardní model, když získaná data neodpovídají jeho předpovědím. Není divu, že sir John R. Maddox (nar. 1925), bývalý šéfredaktor prestižního časopisu Nature, napsal v článku nazvaném „Pryč s teorií velkého třesku“ toto:
Je zřejmé, že nemůžeme důvěřovat v důkazy o velkém třesku. Jak říká Andrzej Pacholczyk z Arizonské univerzity, kosmologie je “věda nevyhovující”, věda založená převážně na spekulaci:
Ručička na důkazovém kompasu stále více ukazuje na biblickou pravdu a neustále se vzdaluje od evoluce a velkého třesku, kterým směrem se rozhodneš vydat ty?
Podívejte se jaké důkazy pro Stvoření nacházíme v geologii Země.
ODKAZY:
i. E. Holroyd in J. Ashton (ed), In Six Days: Why 50 scientists choose to believe in creation (New Holland Publishers, 1999): 257-267.
ii. K. Wanser in J. Ashton (ed), In Six Days: Why 50 scientists choose to believe in creation (New Holland Publishers, 1999): 90-97.
iii.”About Cosmic microwave background radiation (CMB),” BBC Universe, bbc.co.uk.
iv. J. Maddox, “Down with the Big Band,” Nature 340 (August 10, 1989).
v. Andrej Pacholczyk, as quoted in Margaret Wertheim, “God of the Quantum Vacuum,”New Scientist 156 (1997): 28-31.
AUTOR:
Tento článek je převzatý z knihy Genesis konflikt od prof. Waltera J. Veitha, doktora zoologie, mezinárodně uznávaného vědce, přednášejícího v mnoha zemích Afriky, Evropy, Ameriky a Austrálie. Profesor Veith věří, že evoluce neposkytuje uspokojivé vysvětlení našeho původu. Jeho kniha Genesis konflikt, stejně tak i série videí, která předkládá myšlenky z této knihy, jsou k dispozici v našem eshopu (nebo ZDARMA ke shlédnutí).
Prof. Dr. Veith v této knize prezentuje své studium původu života. Jeho přírodovědecká vášeň ho přivedla k radikálnímu životnímu přehodnocení jeho dřívějšího evolučního pohledu na svět. Upozorňuje na mnohé omyly i neznalost mnoha důležitých objevů. Mýty v dané oblasti systematicky vyvrací a nahrazuje alternativou kreacionistického výkladu přírodních jevů.
Další články ze série: Podstata sporu
- Souhlas pod nátlakem
- Stvoření a Evoluce: Je kompromis možný?
- Jak to, že můžeme vidět miliardy světelných let vzdálené hvězdy?
- Pochopení stvořitelského týdne
- Vzestup evolučního myšlení
- Historie Země: Protichůdné modely
- Lamarck navrhuje přirozený výběr
- Jak vznikl vesmír?
- Historie modelu velkého třesku
- Hubbleovy předpoklady
- Filozofické předpoklady velkého třesku
- Fyzikální pozorování velkého třesku
- Stáří Země
- Důkazy pro mladý vesmír
- Radiokarbonová metoda datování
- Chronologie potopy
- Můj osobní konflikt - prof. Dr. Walter Veith
- Vyhynutí dinosaurů a globální katastrofa
- Odpovědi na otázky
- Důkaz skutečností, které nevidíme...
Komentujte