Všechny aparatury, které se používají při pokusech napodobujících podmínky na rané Zemi a s jejichž pomocí se zjišťuje tvorba organických molekul, obsahují nádržku nebo jímku k odebrání nahromaděných produktů, které se v aparatuře vytvořily působením výbojů nebo záření. Důvodem pro toto opatření je ochrana právě vytvořených chemikálií před jejich poškozením nebo zničením následnými výboji nebo zářením. Je však těžké představit si podobnou jímku v podmínkách na rané Zemi, jímku, která by vytvořené sloučeniny chránila před podmínkami, jež byly nezbytné k jejich vytvoření. Přesto musela existovat nějaká jímka (či jiný ochranný mechanismus), neboť podmínky, které vedou k tvorbě molekul, vedou také k jejich rozkladuⁱ.

I přes tato omezení se vědci domnívají, že organické molekuly se v prvotních oceánech hromadily tak dlouho, dokud se z nich nestala doslova organická polévka. Za předpokladu, že k takovému shromažďování organických molekul opravdu došlo, odhadují někteří vědci koncentraci organických sloučenin až na 0,001 mol·dm^-3. Když však vezmeme v úvahu destruktivní vliv ultrafialového záření na aminokyseliny, pak by horní limit koncentrace v prvotním (primordiálním) oceánu mohl dosáhnout pouze 1 desetimiliontiny molu v 1 dm³, což je mimochodem skutečná koncentrace aminokyselin v severní části Atlantiku.

Dalším problémem je to, že nahodilé biochemické reakce mimo buňku vedou ke vzniku stejného množství optických izomerůⁱⁱ aminokyselin a cukrů. Mnoho organických molekul se vyskytuje ve dvou formách – buď levotočivé (L), nebo pravotočivé (D). Živé organismy využívají pouze levotočivé formy aminokyselin a pravotočivé formy cukrů, ale racemické směsi, které se tvoří v simulovaných podmínkách rané Země, obsahují pravotočivé a levotočivé formy v poměru 1:1. Aby bylo možné využít pouze jednu z těchto forem (jak si žádají živé organismy), byl by potřeba takový mechanismus, který by jednu z těchto forem vybíral, což je velice nepravděpodobné. A tak nejen že je vysoce nepravděpodobné, že by organické molekuly mohly být náhodně vytvořeny, ale je navíc v podstatě nemožné, aby byly vybrány pouze správné [prostorové] formy, pokud by se snad nějaké molekuly náhodně vytvořily.

Za předpokladu, že by se molekuly tvořící základ živých systémů vytvořily a nějakým způsobem se zformovala také správná neracemická směs (což je v protikladu k veškeré logice i objektivním vědeckým důkazům), pak by bylo potřeba překonat další překážku. Izolované organické molekuly totiž ještě netvoří život (živé struktury)ⁱⁱⁱ. Tyto molekuly musejí polymerizovat na makromolekuly – jako jsou například bílkoviny a nukleové kyseliny. To ale představuje obrovskou překážku, protože bez nepřítomnosti enzymů nebo katalyzátorů, se nic takového nestane. Jenže enzymy a katalyzátory se musejí teprve nějak vyvinout^iv. Kdyby byly ve směsi přítomny L i D formy (jak by tomu nutně bylo), pak by byl problém ještě složitější, neboť jak by se mohly selektivně polymerizovat pouze L formy bílkovin nebo D formy cukrů?

Aby mohlo dojít k polymerizaci, musí se uvolnit voda. Ve vodném roztoku je to ovšem z termodynamického hlediska nemožné. Jako řešení vědci předkládají hypotézu „okraje sopky“, s níž poprvé přišel Sidney Fox: sopečný žár opakovaně odpařoval „polévku“, což vedlo ke vzniku protenoidů, o kterých jsme se již zmínili. Foxovy protenoidy se však pro život vůbec nehodí, protože obsahují jak L, tak i D aminokyseliny, a navíc je zde i další problém spojený s čistě naturalistickými vytvářením organických molekul za simulovaných podmínek rané Země. Živé organismy totiž ze všech L aminokyselin používají pouze tzv. alfaaminokyseliny (to znamená, že aminová skupina je vždy připojena k prvnímu uhlíku po karboxylové skupině – viz obrázek 5.3). Aminokyseliny, které vznikají mimo živé organismy, jsou ovšem směsí alfa, beta, gama a epsilon forem.

Foxovy protenoidy jsou také z větší části složeny z jiných typů aminokyselin než z alfa formy, a proto jsou pro živé organismy zcela nepoužitelné. Všechny další vlastnosti, které jsou těmto protenoidům připisovány (jako například schopnost růst a spojovat se mezi sebou), jsou pouhé důsledky přitažlivých (vazebných) sil a jejich rozpad je důsledkem změn teploty nebo kyselosti. Nic z toho nemá nic společného se životem nebo živým organismem. Podobá se to hře s plastelínovými kuličkami. Rozpad a nové vytváření kuliček je pouze důsledkem fyzikálního procesu a není možné ji srovnávat se složitými procesy probíhajícími při dělení buněk nebo jejich diferenciaci^v. Obtíže, které stojí před teorií organické polévky (prapolévky), tím ovšem zdaleka nekončí. Další nepřekonatelné překážky představují různé speciální podmínky potřebné pro vytvoření různých druhů molekul.

POZNÁMKY:

i A jsou úspěšnější v jejich rozkládání (ničení) než v jejich tvoření. – pozn. recenzenta
ii Optické izomery jsou opticky aktivní látky schopné stáčet rovinu polarizovaného světla. Dvojice molekul optických izomerů se od sebe liší jako pravá a levá ruka (tzv. pravotočivé a levotočivé izomery). Z fyzikálně-chemického (entropického) hlediska jsou nerozlišitelné (mají stejné atomární složení). Liší se však v biologické aktivitě. Obě formy rozdílně interagují s enzymy (tzv. molekulární klíče), proto jsou jejich účinky na živý organismus odlišné. V tělech živých organismů se proto většinou nalézá příslušná látka jen s jednou možnou konfigurací. Např. všechny aminokyseliny v bílkovinách se vyskytují v L (levotočivé) formě. Při použití nesprávné konfigurace např. při výrobě léčiv lze dosáhnout nevratných změn v lidském organismu. – pozn. recenzenta
iii Žádná organická molekula v těle živého organismu není sama o sobě živá. Podobně jako žádná součástka letadla nedokáže sama o sobě letět. Specifická složitost organických molekul (např. proteinů, škrobů, tuků apod.) je nutnou (tj. umožňující) ale nikoliv postačující (tj. zapříčiňující) podmínkou pro existenci živých struktur. – pozn. recenzenta
iv Nehledě na to, že enzym a jemu příslušející substrát jsou ve vztahu „klíč – zámek“. Například skupina enzymů zvaných proteázy štěpí (odemykají) pouze molekuly bílkovin. Buďto tento systém funguje naprosto perfektně od samého začátku nebo nefunguje vůbec. V lidském těle existuje několik tisíc různých enzymů, tj. různých molekulárních klíčů, které odemykají vždy pouze určité zámky (organické molekuly), které přijímáme v potravě. Každý druh enzymu odemyká jen určitý druh molekul. – pozn. recenzenta
v přírodním, materialistickým – pozn. recenzenta

AUTOR:

Tento článek je převzatý z knihy Genesis konflikt od prof. Waltera J. Veitha, doktora zoologie, mezinárodně uznávaného vědce, přednášejícího v mnoha zemích Afriky, Evropy, Ameriky a Austrálie. Profesor Veith věří, že evoluce neposkytuje uspokojivé vysvětlení našeho původu. Jeho kniha Genesis konflikt, stejně tak i série videí, která předkládá myšlenky z této knihy, jsou k dispozici v našem eshopu (nebo ZDARMA ke shlédnutí).

Prof. Dr. Veith v této knize prezentuje své studium původu života. Jeho přírodovědecká vášeň ho přivedla k radikálnímu životnímu přehodnocení jeho dřívějšího evolučního pohledu na svět. Upozorňuje na mnohé omyly i neznalost mnoha důležitých objevů. Mýty v dané oblasti systematicky vyvrací a nahrazuje alternativou kreacionistického výkladu přírodních jevů.