Australský problém

Jedinečná fauna Austrálie v tomto ohledu představuje pro vědce velkou otázku. Přijímaná teorie říká, že australští vačnatci představují pozůstatek po dávných primitivních předchůdcích placentálních savců, ale k žádnému z australských endemických druhů nenalézáme žádné fosilní důkazy mimo Austrálii samotnou. Jinými slovy, jedinečné formy nejen současných živočichů, ale také těch, kteří jsou jejich přímými předchůdci, byly vždy omezeny jen na Austrálii. Je možné, že odpověď leží jinde.

Primitivní nebo adaptivní?

Proč by měli být vačnatci považováni za primitivní jen podle toho, jak se rodí a vyrůstají jejich mláďata? Proč bychom to nemohli považovat za způsob adaptace?

Placentální savci se vyskytují na kontinentech, kde je možná sezónní migrace. Mláďata se rodí v období, kdy je to příhodné, a jsou již krátce po narození schopná nezávislého pohybu. Zvláště významné je to pro kopytníky, kteří potřebují stabilní přísun potravy a musejí být mezi jednotlivými obdobími schopni překonat velké vzdálenosti.

O Austrálii to neplatí. Hledání potravy je mnohem méně předvídatelné, migrace na větší vzdálenosti není možná a jedinečný způsob reprodukce může být pouze ranou reakcí na výzvy, které před živočichy postavilo jejich prostředí. Genofond musel být dostatečně rozmanitý, aby podobný vývoj umožnil.

Rozmnožování vačnatců není primitivní (pokud za primitivní nepovažujeme předčasné narození). Mladí vačnatci dostávají tu nejlepší ochranu, přičemž jejich rodič není natolik omezen, nakolik jsou omezeni placentálové, kteří musí plod donosit. Vačnatci jsou tedy reprodukčně mnohem pružnější a dokáží se s extrémy svého prostředí vypořádat mnohem snáze.

Stává se například, že samice vychovává současně dvě mláďata a o každé se stará podle toho, co právě potřebuje. (Každé z nich dostává mléko jiného složení ze dvou různých žláz téže samice.) Tuto situaci bychom měli považovat za adaptaci, nikoli za primitivní stav, zvláště s ohledem na to, že v podmínkách výrazného tlaku prostředí může být vývoj mláděte dokonce pozastaven. Navíc, proč by mělo být vstřikování mléka (jako v případě vačnatců) považováno za primitivní a sání mléka (jako v případě placentálů) naopak za vývojově pokročilé? Nejsou oba mechanismy jen opačnými stránkami téže mince? Oba totiž pro svoji funkci vyžadují složitou strukturní a fyziologickou adaptaci.

Věrohodné se zdá být pouze Stvoření

Zvláštní problémy, které před vědce staví ostrovy izolované po potopě, vedly k novým typologiím organismů. Místo toho, aby se v nich odrážely primitivní podmínky, se na nich může odrážet úžasná schopnost organismů přizpůsobovat se a vrozená kapacita genomu k vytváření variací, když jsou zapotřebí.

Žádný model původu druhů nemůže poskytnout všechny odpovědi, zvláště pokud si uvědomíme, že naše znalosti mnoha biochemických a genetických mechanismů jsou dosud značně neúplné. Kreacionistický model ovšem nabízí mnoho realistických odpovědí na otázky, které nás ohledně původu a rozmanitosti života trápí.

Najdou se oblasti, kde nám nedostatek znalostí bude muset nahradit víra, ale totéž platí i o evolučním modelu. Obě dvě hypotézy v konečném důsledku vyžadují víru. Otázka, kterou si musí každý z nás položit, tedy zní: která hypotéza si žádá víry více?

AUTOR:

Tento článek je převzatý z knihy Genesis konflikt od prof. Waltera J. Veitha, doktora zoologie, mezinárodně uznávaného vědce, přednášejícího v mnoha zemích Afriky, Evropy, Ameriky a Austrálie. Profesor Veith věří, že evoluce neposkytuje uspokojivé vysvětlení našeho původu. Jeho kniha Genesis konflikt, stejně tak i série videí, která předkládá myšlenky z této knihy, jsou k dispozici v našem eshopu (nebo ZDARMA ke shlédnutí).

Prof. Dr. Veith v této knize prezentuje své studium původu života. Jeho přírodovědecká vášeň ho přivedla k radikálnímu životnímu přehodnocení jeho dřívějšího evolučního pohledu na svět. Upozorňuje na mnohé omyly i neznalost mnoha důležitých objevů. Mýty v dané oblasti systematicky vyvrací a nahrazuje alternativou kreacionistického výkladu přírodních jevů.