Distribuce po potopě

Z kreacionistické perspektivy se dá říci, že k redistribuci „druhů“ muselo dojít po opuštění archy po třech distribučních liniích (obrázek 5.12).

James Gibson z kalifornského institutu Geoscience Research Institute prováděl rozsáhlý výzkum literatury týkající se rozšíření savců podle distribučních vzorců na různých kontinentech a ukázal, že mnoho druhů savců vykazuje distribuční vzorce odpovídající rozšíření živočichů z archy. Aby mohlo k takovému způsobu rozšíření dojít, museli bychom různé současné kontinentální a geografické bariéry považovat za jev, který vznikl až po potopě. Počáteční redistribuce a růst populace musely být tudíž rychlé a nejrůznější překážky musely vzniknout až po těchto událostech.

Podíváme-li se například na dvě populace slonů, které dnes na světě žijí, můžeme je považovat za pozůstatek mnohem rozšířenější populace slonů, kteří byli odděleni severoafrickými a arabskými pouštěmi, a tak se vytvořili sloni afričtí a indičtí.

Za povšimnutí stojí i to, že rozložení savců na Zemi odpovídá severo-jižní distribuci v Africe a západo-východní distribuci v Asii. Máme k dispozici také genetické důkazy pro migraci přes Beringovu úžinu, což ukazuje, že tato překážka dříve nestála v cestě v rozšíření živočichů. Sysel dlouhoocasý (Spermophilus undulatus) žijící v Asii a jeho americký příbuzný sysel kolumbijský (Spermophilus columbianus) jsou z hlediska chromozómů identičtí, ale odděluje je jiný druh, žijící na obou stranách Beringovy úžiny – sysel Parryův (S. parryi), který má jiný počet chromozómů.

Mnohem obtížnější je vysvětlit problém endemických čeledí živočichů. Endemické čeledi se vyskytují z větší části v několika konkrétních řádech – u vačnatců, primátů a hlodavců. Skutečnost, že většina endemických druhů se objevuje na místech, která jsou geograficky dále od místa přistání archy (86 % všech endemických druhů se vyskytuje na jižních kontinentech nebo ostrovech, což by mohlo vysvětlovat některé z jejich neobvyklých rysů), poukazuje na relativně ranou izolaci. V průběhu počátečního rozšíření živočichů z archy se mohlo stát, že malé skupinky, které byly od ostatních izolovány v důsledku tvorby geografických překážek nebo z jiných důvodů, by měly vykazovat vysoký potenciál k variacím, neboť se musely vypořádat s jiným prostředím i s tím, že nebyly pod silným konkurenčním tlakem, neboť populace nebyly velké.

Jedinečná fauna Austrálie v tomto ohledu představuje pro vědce velkou otázku. Přijímaná teorie říká, že australští vačnatci představují pozůstatek po dávných primitivních předchůdcích placentálních savců, ale k žádnému z australských endemických druhů nenalézáme žádné fosilní důkazy mimo Austrálii samotnou. Jinými slovy, jedinečné formy nejen současných živočichů, ale také těch, kteří jsou jejich přímými předchůdci, byly vždy omezeny jen na Austrálii. Je možné, že odpověď leží jinde.

Přečtěte si více o australském problému.

Pokud došlo ke Stvoření, jak vlastně probíhalo? A co se stalo s tou dokonalou zahradou, v níž jsme měli žít? Odpověď na tyto otázky naleznete v článcích k tématu nazvaném Od Stvoření k obnově.

AUTOR:

Tento článek je převzatý z knihy Genesis konflikt od prof. Waltera J. Veitha, doktora zoologie, mezinárodně uznávaného vědce, přednášejícího v mnoha zemích Afriky, Evropy, Ameriky a Austrálie. Profesor Veith věří, že evoluce neposkytuje uspokojivé vysvětlení našeho původu. Jeho kniha Genesis konflikt, stejně tak i série videí, která předkládá myšlenky z této knihy, jsou k dispozici v našem eshopu (nebo ZDARMA ke shlédnutí).

Prof. Dr. Veith v této knize prezentuje své studium původu života. Jeho přírodovědecká vášeň ho přivedla k radikálnímu životnímu přehodnocení jeho dřívějšího evolučního pohledu na svět. Upozorňuje na mnohé omyly i neznalost mnoha důležitých objevů. Mýty v dané oblasti systematicky vyvrací a nahrazuje alternativou kreacionistického výkladu přírodních jevů.