Je hypotéza Gastraea životaschopná?

Aby mohli první jednobuněční předkové přežít jako živé buňky, potřebovali genotyp (soubor genů) schopný vyprodukovat všechny bílkoviny nezbytné pro zajištění všech jejich fyziologických a strukturních potřeb. Tyto prvotní buňky musely mít geny kódující všechny základní enzymy, potřebné pro udržení fyziologických procesů, i geny kódující všechny bílkoviny, jež jsou součástí struktury nebo morfologie buněk. Již dříve jsme se zmínili o problémech, které by zabránily evoluci takovéto buňky, ale v zájmu diskuse připusťme, že by se podobná buňka opravdu nějak objevila.

Navíc není příliš obtížné představit si situaci, kdy by buňky po procesu dělení zůstaly spojené, což by vedlo ke zformování mnohobuněčných kolonií napojených na společný základ. Když ale začneme uvažovat o diferenciaci a případné specializaci buněk, narazíme na genetické problémy. Jestliže se kolonie vytvořila následkem buněčného dělení, tak pokaždé, když se původní buňky dělily, musely mít totéž genetické vybavení kódující nejjednodušší z buněk.

Evoluce specializovaných buněk vyžaduje, aby si různé buňky vytvořily také různou morfologii a specializované struktury, diktované jejich konkrétní funkcí. Jak se organismus stával stále složitějším, musely se u něj vyvíjet nové a rozmanitější morfologické a fyziologické vlastnosti. Jednoduché kolonie by se nakonec musely skládat z více než jednoho typu buněk. Aby mohla být zajištěna návaznost (kontinuita), muselo by být možné předávat genetické změny dalším generacím, což ovšem vyžaduje ještě mnohem složitější uspořádání, než které původně existovalo u jednobuněčných organismů. Všechny varianty by musely být umístěny v každé buňce, samozřejmě spolu s možností selektivní aktivace té či oné sestavy genů.

Kdybychom předpokládali, že se nové geny opravdu nějakým způsobem vyvinuly (samozřejmě náhodou, protože se jedná o genotyp) a organismus byl nyní vybaven různými sadami genů, které řídí různé morfologické vlastnosti, pak by se objevila ještě další překážka – jak volit z různých možností. Geny v buňkách by musely v konkrétních situacích aktivovat jednu sadu genů a buňky v jiných situacích by musely aktivovat jiné geny. Vezměme si jednoduchý příklad dvou různých buněk, které spolu musí spolupracovat (vyšší organismy mají tisíce různých typů buněk, které musí pracovat ve vzájemném souladu). U dnešních organismů se v nervových buňkách musí aktivovat sada genů, která je morfologicky a fyziologicky odliší od jaterních nebo svalových buněk nebo od jakéhokoli jiného typu buněk, u nichž se aktivují jiné části genomu, ačkoli všechny mají kompletní genetickou výbavu.

Diferenciální aktivace té či oné sady genů vyžaduje přítomnost komplexního systému regulačních genů, které by se také musely objevit v důsledku náhody, protože přírodní výběr může fungovat pouze na úrovni fenotypu. Pravděpodobnost, že by všechny nové i regulační geny vznikly čirou náhodou, je mizivá.

Pravděpodobnost, že by nahodilými procesy vznikl třeba jen jediný funkční gen, je dokonce méně než jedna ku počtu všech částic v několika miliardách vesmírů (pokud něco takového vůbec existuje).

Dá se dokonce říci, že je mnohem pravděpodobnější, že exploze v hromadě dřeva postaví plně vybavenou vilu, než že prostřednictvím náhody dojde k vytvoření jediného nového genu. Navíc, v souvislosti s rostoucí specializací buněk, by bylo potřeba tento scénář postulovat mnohotisíckrát. To si žádá opravdu značnou dávku víry.

Složitost genetických nároků pro pouhé dva typy buněk, jež mají společně existovat v jednom organismu, je naprosto ohromující, jak ukazuje následující příklad.

Když se podíváme na vztah mezi svalovou a nervovou buňkou, pak je zřejmé, že mezi nimi existuje spousta morfologických a funkčních rozdílů. K tomu je potřeba, aby se v těchto dvou typech buněk aktivovaly různé části genetické výbavy.

Mají-li tyto dva typy buněk přinášet organismu jakýkoli prospěch, musí spolu dokonale spolupracovat. Je také potřeba mít na paměti, že náhodné procesy se mohou uplatnit pouze na úrovni genotypu a přírodní výběr se může uplatnit až poté, kdy je vytvořen fenotyp. K dosažení těchto cílů nestačí jen prostá genetická obměna nebo odchylka. Koexistence pouhých dvou typů buněk si žádá celou řadu nových genů, nemluvě o tisících typů buněk, které se vyskytují ve složitých mnohobuněčných organismech. Pro tyto dva typy buněk je zapotřebí minimálně těchto genů:

1. Dvě sady strukturních genů kódujících vlastnosti obou typů buněk. Patří k nim i veškeré specializované geny pro strukturu a funkci těchto buněk.

2. Geny umožňující selektivní aktivaci jedné, nebo druhé sady genů. V nervových buňkách se aktivují jen ty geny z celého genomu, které jsou potřebné pro nervové buňky, a ve svalových buňkách se aktivují jen ty geny, které jsou nutné pro buňky svalové.

3. Geny neboli sekvence DNA, citlivé vůči impulzům z okolního prostředí, a určující, která z možností bude aktivována, a zároveň geny, které vytvářejí chemické látky aktivující diferenciaci buněk.

4. Geny, které budou řídit spolupráci mezi těmito dvěma typy buněk. Je to velice složité uspořádání. Oba typy buněk se budou muset morfologicky propojit, aby jedna mohla aktivovat druhou, a navíc budou muset existovat receptory, které umožní vzájemné předávání informací, i systémy, které rozpoznají podstatu impulzu, a systémy, které uvedou do chodu celý sled reakcí (odezev).

5. Geny, které řídí embryologii různých typů buněk a zajišťují, že každá část v těle bude správně začleněna do systému.

Odkud se všechny tyto geny vzaly? První jednoduchý organismus žádný z těchto genů nepotřeboval, protože neobsahoval specializované buňky, ale měla ho tvořit jen jedna jednoduchá nediferencovanáⁱ buňka. Protože přírodní výběr na úrovni genotypu nefunguje, dokonce ani nemůže cokoli vytvořit (jen protřídit to, co již existuje na úrovni fenotypu), musely být výše zmíněné geny buď produktem čiré náhody, nebo výsledkem inteligentního plánu. To jsou jediné dvě možnosti, které máme k dispozici, a podíváme-li se na složitost systému, pak se jako jediné pravděpodobné vysvětlení jeví inteligentní plán.

Haeckelova teorie gastrey je tedy založena na prosté morfologické sekvenci, která na papíře působí seriózním dojmem, ale z genetického hlediska je naprosto neudržitelná. Přečtěte si o způsobu, jakým se variace zvyšují.

Všechny mechanismy, které vytvářejí variaci, se opírají o existující genetický materiál. Žádný z nich nebyl předmětem výběru, a každý z nich musel vzniknout náhodou nebo konstrukcí.

Poznámky:

i nespecializovaná – pozn. recenzenta

AUTOR:

Tento článek je převzatý z knihy Genesis konflikt od prof. Waltera J. Veitha, doktora zoologie, mezinárodně uznávaného vědce, přednášejícího v mnoha zemích Afriky, Evropy, Ameriky a Austrálie. Profesor Veith věří, že evoluce neposkytuje uspokojivé vysvětlení našeho původu. Jeho kniha Genesis konflikt, stejně tak i série videí, která předkládá myšlenky z této knihy, jsou k dispozici v našem eshopu (nebo ZDARMA ke shlédnutí).

Prof. Dr. Veith v této knize prezentuje své studium původu života. Jeho přírodovědecká vášeň ho přivedla k radikálnímu životnímu přehodnocení jeho dřívějšího evolučního pohledu na svět. Upozorňuje na mnohé omyly i neznalost mnoha důležitých objevů. Mýty v dané oblasti systematicky vyvrací a nahrazuje alternativou kreacionistického výkladu přírodních jevů.